Válčili jsme za útěk z chudoby. Příběh mulbeckého vojáka Tašiho, který bojoval v poslední pakistánsko-indické válce pouhých 20 km od námi podporované školy

Jiří Sázel
18. 6.
Minut čtení: 11

Aktualizováno: 21. 6.

Na jaře 2025 vyvolal obavu o námi podporovanou školu brutální atentát v Kašmíru a následné vojenské potyčky mezi Indií a Pákistánem. Konflikty, které probíhaly stovky kilometrů a za mnoha horskými hřebeny od naší školy (ležící v Ladakhu), spojuje nejistota, která trápí jak obyvatele buddhistického Ladakhu tak i muslimského Kašmíru. Indická vláda jim před pěti lety odebrala výsadu, že nemovitosti mohou vlastnit pouze tamní obyvatelé. Oba indická státy se bojí infiltrace obyvatel z nížinné Indie.

Boje mezi Pákistánem a Indií probíhají po 70 let a vyžádali si kolem 70 tisíc obětí. Poslední skutečná válka probíhala v roce 1999, pouhých 20 km od školy ve vesnici Mulbekh, kterou podporuje naše neziskovka. V článku vám přiblížíme příběh vojáka Tašiho z vesnice Mulbekh, který v současné době provozuje obchůdek a svá vnoučata s radostí posílá do naší školy. Vstup do armády byl však pro Tašiho cestou, jak uniknout z chudoby. Avšak riskovat vlastní život ve válce, kde zemřelo 31 jeho blízkých, bylo pro všechny Ladačany velké sousto, s kterým si museli poradit. Vybojovali vítězství pro svou zemi a jejich poloamatérská jednotka se osvědčila v jedné z nejextrémnějších válek moderních dějin natolik, že z ní udělali plnohodnotný vojenský pluk. Tašiho válečné zranění stálo za sebevědomí, které jako kluk z naprosto chudé rodiny získal.

Tento článek se týká námi podporované školy Spring Dales Public School ve vesnici Mubekh v Indickém státu Ladakh. Naše neziskovka podporuje celkově tři školy v Himálaji, kam mohou naši příznivci odcestovat a pomáhat zde.

Ladakh je horský bunkr, který chrání Indii od vpádu Číny a Pákistánu

Ladakh, indický stát, kde leží námi podporovaná škola v Mulbekhu, je velký jako Česká republika. Kraj buddhistických lámů přitahuje od padesátých let minulého století velký zájem okolních mocností. Po britském opuštění Indie se tehdejší uměle vytvořený stát v roce 1947 rozpadl na převážně muslimský Pákistán a převážně hinduistickou Indii. Následně v roce 1950 Čína obsadila Tibet. Hory na severu Indie začali tehdy okusovat ze dvou stran Číňani a Pákistánci. Ladakh se stal pro Indi bunkrem, který ji chrání proti vpádu dvou rozpínavých sousedů, a jeho udržení se stalo klíčovou otázkou zajištění bezpečnosti. Od poloviny minulého století až do současnosti vedla Indie jednu válku s Čínou (rok 1962) a tři války a Pákistánem (roky 1947-1948, 1965 a 1999). V oblasti se odehrálo také mnoho menších potyček mezi tamními armádami. O poloze státních hranic mezi třemi mocnostmi nebylo dodnes rozhodnuto. Na mapě jsou hranice vyznačeny čárkovaně a na některých místech nejsou nakresleny vůbec. Náznak státních hranic se jmenuje „line of control“ a je určen tím, kdo vojensky kontroluje špatně dostupný horský terén. „Line of control“ se od roku 1962 nezměnila.

Indie svou pozici v Ladakhu dlouhodobě upevňuje. Poslední válka, která změnila „line of control“, byla v roce 1962 mezi Čínou a Pákistánem. Válka v roce 1965 a 1999 mezi Indií a Pákistánem měla ambici měnit vojensky ovládanou hranici, ale Indie se ubránila. Atentát a vojenské potyčky z roku 2025 si jde vyložit již pouze jako mstu Pákistánu za to, že Indie politicky upevňuje své postavení v Kašmíru. Jinak řečeno, ambice nepřátel Indie se s roky zmenšují.

Fotky z Ladakhu a jeho příhraničních oblastí

Spory z 2025 probíhají stovky kilometrů od naší školy, ale vyvolala je stejná společenská změna, která trápí Kašmírce i Ladačany

Územní choutky Pákistánu vůči Indii značně souvisí i s indickou vnitro politickou situací. Pákistán se v rámci předchozích válek snaží ukusovat území třech indických oblastí, Džamu, Kašmír a Ladakh. Loajalita obyvatel vůči Indii je v každé z těchto oblastí velmi odlišná. Buddhističtí Ladačané vždy chtěli být součástí Indie. Pokud Pákistánci chtěli zabrat kus ladackého území, zkoušeli to vždy pouze vojensky. Avšak muslimské obyvatelstvo Kašmíru vždy mělo určitou část populace, na kterou šlo udělat dojem teroristickými útoky na rozpínavé hinduistické Indy, kteří se v jejich státě pokouší zapouštět kořeny a tím zmenšují jejich sen připojit se k Pákistánu. Kašmír byl v posledních 70 letech plný Pákistánem podporovaných diverzních konfliktů, které si vyžádali okolo 70 tisíc obětí.

Státy Džamu, Kašmír a Ladakh byly od roku 1947 až do roku 2019 jedním státem, který kromě toho, že byl ohrožován Pákistánem, měl velmi málo společného. Zcela jiná geografie, náboženství, politika a společenské zájmy byly hlavně obrovskou bolestí pro Ladačany. Poklidní, mírumilovní a indicky loajální Ladačané měli každý čtvrt rok ochrnutý státní aparát, protože v Kašmíru vyhlásili stanné právo kvůli teroristickému útoku. Ladačané tedy po celou dobu existence trojstátí usilovali o vlastní samostatnost a v roce 2019 se jim to podařilo. Udělení samostatného indického státu pro Ladakh využila indická vláda i pro další zásadní politickou změnu. V Ladakhu a Kašmíru zrušila výjimku, že nemovitosti mohou vlastnit pouze lokální obyvatele.

Zrušený paragraf šest pomáhal indické vládě držet politický klid v Kašmíru, protože dával tamním obyvatelům jistotu, že je nepřeválcují hinduističtí Indové. Část radikálního kašmírského obyvatelstva vždy mohla doufat v separatistický sen připojení k Pákistánu. I přesto, že jsou Ladačané rádi za samostatný stát, zrušení jistoty lokálního vlastnictví nemovitostí je velkou starostí pro tamní obyvatele. Z obav, že je nížinní Indové převálcují svým kapitálem a oberou je o příjmy z turismu, pořádají posledních pět let opakované protesty. V Ladakhu panuje právní vakuum, nikdo z místních obyvatele neví, jestli Indové z nížiny mohou nebo nemohou vlastnit nemovitosti v jejich zemi. Nicméně po Ladakhu kolují historky o tom, že někteří Indové se již prohlašují za vlastníky některých domů a pozemků.

Pokud v tomto článku tedy navazujeme na vojenské potyčky z jara 2025 a zároveň se budeme vracet k válce o Kargil v roce 1999, je dobré rozumět jaké jsou mezi nimi rozdíly. Současné problémy probíhají na hony daleko od naší školy, zatímco válka o Kargil byla pouhých 20 km vzdušnou čarou od ní. To, co vyvolalo současný teroristický útok v Kašmíru, je to samé, co trápí i Ladačany. Velká politická změna, uskutečněná zrušením paragrafu šest, která dostává tamní obyvatele do nejisté situace. Zaplať pánbůh, že teroristické útoky v Ladakhu se Pákistáncům nevyplatí podporovat a díky tomu se můžeme věnovat podpoře tamního vzdělávání.

Ukázka "Line of control" mezi Pakistánem, Čínou a Indií. Line of control je na mapě zobrazena čárkovaně a v případě ledovce Siachen není zobrazena vůbec.

Vesnice Mulbekh a námi podporovaná škola

Pákistánci obsadili přes zimu 132 vrcholů, které doposud kontrolovali Indové

V rámci války o Kargil v roce 1999 se Pákistánci pokusili oslabit indické pozice v Ladakhu a, pokud by se jim dařilo, plánovali přejít hlouběji do indického území. Jejich cílem bylo ochromit hlavní silnici mezi Kašmírem a Ladakhem. Pokud by se jim to podařilo, indická armáda by měla problém zásobovat vojáky, kteří by Ladakh bránili. Hlavní silnice se nejvíce přibližuje Pákistánu právě u města Kargil, podle kterého dostala válka jméno. Záměrem Pákistánu bylo také posílit separatistické tendence v Kašmíru, přitáhnout mezinárodní pozornost na téma odtržení Kašmíru od Indie, popřípadě posílit jadernou hrozbu jejich nedávno úspěšně dokončených jaderných zkoušek.

Každá z mocností měla ve zvyku okupovat vrcholky pětitisícových kopců na linii kontroly (neformálních hranic). V průběhu zimy se obě armády z vysokohorských stanovišť stahovaly. Jeden rok pákistánská armáda nesešla z horských hřebenů a zůstala zde přes celou zimu. Na jaře přibližně 5 000 pákistánských vojáků obsadilo 132 vrcholů ve výškách mezi 5 a 6 tisící metrů doposud kontrolovaných Indy. Vybudovali zde bunkry a vybavili je kulomety, minomety, granátomety, protiletadlovými kanony a raketami a jejich okolí zaminovali. Pákistánský předpoklad byl, že k dobytí takovýchto bunkrů bude nezbytná obrovská přesila, že se indická armáda vysílí a Pákistánci budou moci postupovat na indické území.

Boje probíhaly ve čtyřech oblastech. U Drasu a Kargilu šlo Pákistáncům o paralyzování hlavní silnice mezi Kašmírem a Ladakhem. V Bataliku byl zájem postupovat na hlavní místo Ladakhu Leh. A v údolí Chorbat měli Pákistánci postupovat údolím Numbra a získat zpět kontrolu nad ledovcem Siachen, kde dlouhodobě a úspěšně posilovali pozice Indové.

Ve válce, která trvala skoro tři měsíce od května do července se rozhodla indická strana nasadit dvě stě tisíc vojáku, ale reálně se do obtížně dostupného terénu dostalo 30 tisíc vojáků.

Mapy kde k bojům v průběhu Kargilské války docházelo

Fotky z průběhu války o Kargil

Z první armádní výplaty koupil Taši operaci zraku své matce

Taši je z velmi chudé Mulbecké rodiny. V jedné domácnosti žil pouze on a jeho matka. To je na tamní poměry velmi nevšední, protože v Ladakhu byly rodiny úplné a spousta členů několika generací zajišťovalo chod jedné velké domácnosti. Tašiho matka začala mít problémy se zrakem a na malého Tašiho padla navíc veškerá starosti o domácnost – jako vaření a starání se o dobytek. Aby matka získala peníze na operaci, žebrala mezi ostatními ve vesnici. Nicméně ošetření, které si z darovaných peněz zaplatila, nebylo úspěšné. Taši byl pro matku jedinou možností, jak zajistit její důstojné stáří a jak zabezpečit jejich domácnost.

Vychodil tedy pouze pátou třídu a hned se musel začít ohlížet po práci. V nedalekém městě Kargil začal pracovat pro armádu jako horský nosič. Po dvouroční pracovní rutině mu v armádě nabídli možnost projít vojenským výcvikem. Ten úspěšně absolvoval a dále kariérně stoupal. Ve dvaceti třech letech dosáhl nejvyšší pozice, kterou mohl vojín mít a to kapitán. V této pozici velel šesti dalšími vojákům. Za svou první výplatu, kterou jako vojín dostal, Taši zaplatil své matce operaci zraku v nemocnici v Kargilu, která byla tentokrát úspěšná.

Ilustrační fotku ukazující že to ženy v Himálaji mohou mít tvrdé

Ve válce o Kargil bojovali Ladačané za vlastní chudobu

V moment, kdy vypukla válka o Kargil, se musel Taši s jeho svěřenci rychle přesunout na frontu. Velitele je angažovali v sektoru Batalik – jedné ze čtyř oblastí kde válka probíhala. Tento sektor je pro nás zajímavý v tom, že je pouhých 20 km vzdálený od vesnice Mulbekh – od školy, kterou dnes podporuje naše neziskovka.

Tašiho skupina měla za úkol zjistit jaké vrcholy jsou v sektoru Batalik obsazené. Poslali je tedy na průzkum údolím Junk Lungpa k místu indického helipadu zvaného Yaldor. Na počátku války o Kargil nikdo netušil, kolik vojáků a jaké zbraně Pákistánci mají. Panovaly silné pochybnosti, že se jedná o pouhou provokaci a že na vrcholcích je pouze hrstka separatistů. Tašiho průzkumná skupina se nečekaně dostala do palby z pušek a minometů. Tím, jak se palba nepřátel zintenzivňovala a zpřesňovala, začalo být jasné, že čelí dobře připravenému nepříteli. Tašihp skupina se musela stáhnout, protože narazila na nejvíce opevněný hřeben celého sektoru Khalubar.

První kontakt s válkou byl pro Tašiho jednotku zdrcující. Doposud sloužili v armádě, protože to byla pro všechny z nich jediná možnost finančního příjmu. Všichni byli rádi, že v armádě dostali vzdělání, že mohli kariérně postupovat, že se díky výplatě mohli oženit a mít děti, že si mohli opravit domy nebo se postarat o rodiče. Každý z nich koukal na lepší zítřky, ale nikdo si nepřipouštěl, že by mohli být skutečně nasazeni v boji. Jako vedoucí jednotky musel Taši najít způsob, jak motivovat své svěřence. Jediné, co je nejvíce motivovalo bylo, že za účast v boji dostanou finanční odměnu, že se o ně armáda postará až budou stárnout a že armáda dá zaměstnání i jejich dětem. I přesto, že Pákistánci byli pouze 20 km od jejich vesnice a mohlo se velmi jednoduše stát, že by se záhy jejich rodiny ocitly v jiném státu, hlavní motivací i v tuhých bojích byl pro ladacké vojáky útěk před jejich vlastní chudobou.

První válka na světě v nadmořských výškách nad pět tisíc metrů

V moderních dějinách nebyla zatím žádná válka vedena v tak vysokých nadmořských výškách a v tak obtížném terénu. Horské hřebeny v sektoru Batalik jsou nejhůře dostupné v porovnání se všemi ostatními sektory, ve kterých válka probíhala. Získat podporu dělostřelectva bylo v Bataliku skoro nemožné. Nasazení letectva bylo také velmi komplikované. Všechny zbraně, které stíhačky používají, se v řídkém vzduchu ve výškách mezi 5 až 7 tisíci metrů nad mořem chovají úplně jinak než v oblastech, kde jsou běžně používány. Indická strana se také bála o eskalaci celého konfliktu, a tak si stanovila, že žádná ze stíhaček nesmí překročit hranici kontroly mezi Pákistánem a Indií. Nasazení letectva do konfliktu skončilo okamžitým sestřelením dvou migů a jednoho bojového vrtulníku. To byly významné ztráty, po kterých indická armáda nasazení letectva ukončila. Jeden z migů byl sestřelen právě nad Tašiho hlavou při jeho prvním průzkumu. Z nejvíce opevněného hřebene Khalubar vypálili Pákistánci řízenou střelu stinger a mig spadl na pákistánské území. Čtyři tisíce indických vojáků nasazených v Bataliku musely obsadit opevněné pákistánské pozice na hřebenech vysokých 5500 metrů pouze s vlastními puškami.

Prvních 15 dnů bojů v Bataliku bylo pro všechny nejtvrdší. Vojáci měli za úkol vyvíjet tlak na pákistánské pozice, jak jen to půjde, dokud nedorazí posily. Nikdo z nich neměl teplé oblečení, neměli mapy té oblasti, vysílačky, dostatek munice a jídla, neměli s sebou doktory. Při pokusech o přiblížení se k horským hřebenům se museli brodit v hlubokém sněhu. Do toho sem tam pršelo a sem tam sněžilo. V moment, kdy začali přijíždět posily, bylo jejich oblečení roztrhané na kusy.

Interaktivní mapa bojů o Batalik

V neprostupném terénu měli ladačtí vojáci navrch

Indická armáda je složena z velkého množství etnických skupin, popřípadě i nepálských žoldáků. V době vypuknutí války o Kargil nebyli ladačtí vojáci nijak ceněnou ani významnou armádní složkou. Měli status polovojenské jednotky a jejich úkolem bylo pouze provádět průzkumy, ale rozhodně se od nich nečekalo nasazení v boji. Proto se také jmenovali Ladačtí průzkumníci (anglicky Ladakhi Scouts). Tato skutečnost příliš neprospívala sebevědomí ladackých vojáků, ani obyvatel. Obyvatelé nížinné Indie se totiž na Ladačany nedívají s tak automatickým obdivem, jak tomu je běžně u nás.

V naprosto drsném prostředí bojů v Bataliku začali mít ladačí bojovníci výrazně navrch, protože byli na tamní prostředí zvyklí. Známý je například příběh ladackého vojáka Sonama Wančuka a jeho bojové skupiny třiceti průzkumníků. Jeho vojenská skupina byla první, která v rámci války v Kargilu rozkryla, že vrcholy jsou obsazeny pákistánskými vojáky. Tím jejich úkol měl skončit, nicméně Sonamova skupina se svolením vedení rozhodla zaútočit na strategické horské sedlo Chorbat, které Pákistánci drželi. V noci se vyškrábali na okolní kopce a přes den začali nepřítele ostřelovat, zatímco další část skupiny vzala jejich pozice přímým útokem. Skupina uspěla a sedlo za jeden den dobyla zpět. V bunkru našla také dokumentaci, která jako první potvrdila, že ve válce je zapojena standardní pákistánská armáda, protože až do té doby pákistánská vláda tvrdila, že vrcholy na hranici kontroly obsadili separatisté, se kterými Pákistán není nijak spojen.

Další důležitý úkol, který dostali ladačtí průzkumníci, bylo obklíčení nejvíce opevněného hřebene Khalubar z východní strany a následné odříznutí jeho zásobovací cesty. Hlavním cílem bylo obsazení táhlého hřebene a bojovou akci si Ladačané pojmenovali Padma Go – jediná bojová operace v rámci kargilské války, která má jméno v tamním jazyce. Důležitou součástí bylo také obsazení bodu 5203, kterého se účastnil i Taši a jeho skupina společně s dalšími 250 vojáky. V průběhu bojů se velká část vojáků otrávila vodou z ledovce kontaminovaného střelným prachem a po čtyřdenních bojích 35 z nich vítězně stanulo na vrcholu. Taši tedy osvobodil jeden ze 132 vrcholů obsazených Pákistánci v průběhu války o Kargil. Z obsazeného vrcholu 5203 bylo možné ostřelovat obrněný hřeben Khalubar. Další ladačtí vojáci začali postupovat k odříznutí zásobovací cesty z obsazeného hřebene z akce Padma Go. I frontální útok indického pluku Gorků na hřeben Khalubar začal být úspěšný. Stovky nepřátelských vojáků se daly na panický úprk z hřebene. Jako největší výhra tamních bojů bylo zastřelení důstojníka, který stingrem sestřelil indický MIG, a ukořistění jeho anglicky psaného deníku s přesným popisem jejich každodenních operací.

Fotky z bojů o Batalik

Po zasažení granátem neslo Tašiho čtrnáct vojáku dva dny, než se dostal do nemocnice

Taši a jeho skupina dostali od velitele rozkaz k odpočinku v bojovém zázemí. Po cestě zpět však vedle Tašiho dopadl dělostřelecký granát a on dostal zásah střepinami do stehna. Tašiho museli nést jeho svěřenci na zádech, aby jej dostali do nejbližší základny vzdálené 2 km. Tam mu poskytli základní ošetření, nicméně na operaci museli Tašiho dopravit do hlavního města Ladakhu, Lehu, vzdáleného 160 km. Transport helikoptérou přímo z bojové linie byl moc nebezpečný. Kvůli obrovskému množství sněhu, rozbitým cestám, ale i stálému ostřelování, museli Tašiho nést ostatní vojáci dalších 20 km. Celkově se jich vystřídalo 14 než jej donesli na místo, kde mohla helikoptéra přistát. Po dvou dnech cesty byl v nemocnici, kde mu kousky granátu vyoperovali ze stehna. V nemocnici zůstal 15 dnů a následně jej převeleli na tříměsíční rekonvalescenci do nížinné Indie.

Válka o Kargil trvala necelé tři měsíce, od začátku května do konce července 1999. Jasná výhra indické strany byla významným posílením sebevědomí indické armády a její pozice při obraně linie kontroly. Z třiceti tisíc indických vojáků bylo 527 zabito a 1 363 zraněno. Mezi ladackými průzkumníky bylo zabito 31 vojáků. Na pákistánské straně bylo zabito přibližně 700 vojáků z 5000 nasazených.

*Pochování mrtvých vojáků na straně Pakistánu*

Z ladackých průzkumníku se stal plnohodnotný vojenský pluk

Po celou dobu Tašiho rekonvalescence jej navštěvovali politici, herci i normální lidé a děkovali mu za to, že bránil jejich zemi. Taši se cítil hrdý, poctěný a šťastný. Ještě před patnácti lety byl zcela bezvýznamný hoch ze zapadlých hor bez vyhlídek na dobrou budoucnost. Armáda mu dala zabezpečení, které si doposud nedokázal ani představit, a navíc k tomu za bojové zapojení ještě získal uznání významných lidí.

Uznání dostali i všichni ostatní ladačtí vojáci. Nejenže 55 z nich dostalo vyznamenání, ale jejich polovojenská jednotka Ladačtí průzkumníci se stala standardní vojenskou jednotkou. Konkrétně horským pěším plukem s přezdívkou Sněžní leopardi. Jejich specializací je boj v chladném počasí a v horách, průnik na velké vzdálenosti, manévrový boj, nájezdy s taktikou malých jednotek a průzkum v těžko přístupném a nebezpečném terénu. To nejdůležitější však je, že mají za úkol chránit Indii proti vpádu Pákistánu nebo Číny a důležitost jejich pluku je teď stejná jako důležitost legendárních indických Gorků. Nová role tamních vojáků se stala důležitým střípkem v budování celospolečenského sebevědomí ladacké komunity.

Fotka známého ladackého hrdiny Kargilské války Sonama Wančuka

Tašiho děti a vnoučata chodí do Mulbecké školy

Taši strávil u armády celkově 30 let a sloužil na spoustě dalších míst. Po tom, co odešel do důchodu se vrátil zpět do Mulbekhu a otevřel si obchod u Chamby – dva tisíce let staré sochy Buddhy vytesané do kamene. Jeho obchod je jedním z míst, kde se všichni v Mulbekhu zastaví. Taši má syna, dvě dcery a tři vnuky. Jedna z jeho dcer a všichni jeho vnukové vychodili školu Spring Dales Public School. Tímto Taši pozdravuje všechny Himálajské patrony a děkuje, že díky nim mohou mít dobrou školu a že dětství jeho vnuků nemusí být tak drsné, jako bylo jeho vlastní. Za Himálajského patrona děkujeme všem, kteří se kdy do podpory zapojili.