Má ta dřina smysl? hodnotí tamní sklizeň, kterou po desítkách let dělali sami

Srpen je období sklizně. V současnosti většinu těžké fyzické práce dělají sezónní dělníci. Ti však tento rok nemohli přijet kvůli korona virovým restrikcím. Plodiny tedy musely sklidit rodiny jako za starých časů. Celá komunita se díky tomu zamyslela, jaký smysl má ta dřina na poli. Přečtěte si jejich příběh a zkuste jim poradit co byste dělali vy.

Každý dům na vesnici v Malém Tibetu má přilehlá pole. Je to přibližně jeden až tři hektary, kde se pěstuje hlavně tráva, pšenice a ječmen. Sklízení trvá přibližně 25 dnů, kdy se vstává v pět hodin ráno a končí se v deset hodin večer. Tento rok se sklizně účastnily všechny generace: děti i puberťáci (kteří nemají školu), střední generace (která nemůže chodit do práce) i generace dědečků a babiček (kteří však sklízí běžně).

„Byla to velká dřina,“ hodnotí ředitel Norboo svůj výkon. „Sice ten fyzický pohyb byl výborný, ale rozhodně jej nechci absolvovat každý rok. Když už jsme sklizeň dokončili u nás, šli jsme pomáhat sousedům, kteří by to jinak nestihli. Pro mě a všechny mladší generace byl tento měsíc přiblížení našich starých časů, připomenutí, jak naši rodiče museli těžce pracovat, ale taky jak nám jsou sezónní dělníci nápomocní, kolik toho udělají a jak málo jim za to platíme. Rozhodně už nebudu nikdy napomínat dělníky, pokud je uvidím odpočívat,“ zakončuje ředitel.

80 % procent sklízení v moderní době dělají sezónní dělníci z Nepálu, Biháru a dalších lokalit. Zbytek prací je děláno generací babiček a dědečků. Díky sezónním dělníkům se mohly všechny mladší generace uvolnit a věnovat se moderní práci, což je jedna z příčin, proč se tamní život mění. Rádi bychom připomněli, že díky tomu má působení naší neziskovky nějaký smysl, protože jim v tomto procesu transformace můžeme poradit. Kdyby život v Malém Tibetu stále zůstával stejný, obtížně bychom jim poradili, jak sklízet pole v tamních podmínkách, protože to tamní věděli sami nejlépe.

Srpnová dřina na poli donutila všechny tamní obyvatele se zamyslet, jestli sklizeň stojí za to úsilí. Sklizené plodiny se v současné době obtížně prodávají. Dříve se dal například prodat ječmen, ze kterého se vyrábělo pivo Chang. Nicméně v současné době tamní preferují koupit vyrobený alkohol. Obyvatelé zkonzumují pouze část sklizené úrody, protože je pro ně obtížné odolat nákupu potravin ze státních skladů. Ty mají dotovanou cenu a také jim zpestřují rozmanitost stravy. Část sklizené úrody tedy vždy shnije ve skladu nebo se do ní pustí myši.

Revizi ale zasluhuje také celá ekonomika sklízení. Tamní obyvatelé utratí za sezónní dělníky spoustu peněz a také investují do nákupu traktorů, automatických mlátiček a náklaďáků na převoz. Nicméně příjmy z prodeje jsou minimální a ušetřené peníze za potraviny málo využívané. Takže sklizeň je spíše dotovaná z příjmů vydělávajících členů rodiny, celý proces je vlastně trochu setrvačný a částečně i motivovaný skutečností, „aby o nás sousedé neřekli, že nemáme sklizené pole“.

Co bychom tedy tamním obyvatelům poradili z naší zkušenosti? Mohli by si třeba z polí udělat zahrady? Zahrady jsou trochu provokace a vtip. Ve skutečnosti, pokud můžeme, tak se tamním snažíme popsat, že u nás velmi klesla kvalita potravin v obchodě a vlastní zahrada je jedna z mála možností, jak mít kvalitní jídlo za dostupnou cenu. Taky jim popisujeme, že si sice můžeme koupit BIO jogurt, ale jeho cena je vysoká. Takže to co tam všichni mají, se u nás velmi cení.

Co byste tamním poradili vy? Jak mají využít svá pole? A co si mají ponechat do moderních životů? Do poloviny září budeme sbírat vaše doporučení a potom je pošleme tamní komunitě. Těšíme se na vaše nápady a jsme zvědaví, jaké nám pošlete.

Díky za vaši podporu tamní komunity. A pokud máte někoho dalšího, koho něco může napadnout, sdílejte tento příběh.