ČLÁNEK
Je naše neziskovka cestovka? Jsme první česká neziskovka, která bude obhajovat svou činnost u soudu – potřebujeme vaši podporu!
Mulbekh, Ladakh, Indie
Délka čtení:
17
minut
Vydáno:
5. prosince 2023
Naše neziskovka staví školy v Himálaji. Naši příznivci s námi mohou jet pomáhat jako dobrovolníci, na kurz buddhismu nebo medicíny, nebo na sportovní cestu. Ti, kteří neznají naši činnost, mohou mít dojem, že jsme cestovní kancelář. Nicméně benefiční cesty vždy nějakým způsobem podporují himálajské školy – dobrovolníci zpestří výuku místních dětí; účastníci kurzu buddhismu a medicíny dají dar škole; a v rámci sportovní cesty naši účastníci přesvědčí kámoše, aby darovali peníze na podporu vzdělávání v Himálaji. Benefiční cesty jsou souborem pomoci a fundraisingu, který jsme roky vyvíjeli k tomu, abychom v Himálaji mohli pomáhat moderně.
Po našich metodách pomoci a fundraisingu začali dupat úředníci, kteří jsou přesvědčeni, že neziskovka má tak maximálně „kupovat kozy“. V rámci kulturní války, ve které dominují všechny zaběhnuté předsudky o neziskovkách, jsme živnostenským úřadem obviněni z nelegálního provozování cestovky. Úředníci jsou přesvědčeni, že bychom měli našim účastníkům garantovat „nadšení dětí z výuky dobrovolníka“ nebo „spoustu kamarádů, které účastník přesvědčí, aby poslali dar“. I přesto, že nám legislativa umožňuje dělat benefiční cesty, naše navita narazila na to, že úředníci stále žijí v devadesátkách. Překvapilo nás, že kvůli strachu z úředníků se všechny ostatní neziskovky bojí dělat cokoliv progresivního. Od implementace nového občanského zákoníku se ani jediná neziskovka nepokusila obhájit svoji činnost před soudem. Všichni obvinění zaplatí pokutu a nechají se úředníky omezovat v činnosti. Věříme, že náš fundraising i pomoc jsou perfektní ukázkou, jak moderně fungovat, a proto jsme se rozhodli hájit u soudu. Po faktické stránce nás nemůže nikdo dostat. I přesto, že jsme si vědomi, že soudy jsou ruská ruleta, nebyli jsme schopni vzdát se vize toho, že bychom neudělali nic pro odšpuntování strachu v českém neziskovém sektoru.
Obhajoba naší činnosti nás doposud stála někde mezi sto a dvě stě tisíci. Úspěšná obhajoba je klíčová pro naši existenci, protože bez benefičních cest bychom museli přehodnotit veškerý náš fundraising nebo jinak řečeno nemohli bychom být tak úspěšní při získávání himálajských patronů. Skutečně to možná může znamenat konec naší činnosti. Pokud chcete ještě někdy jet s námi pomáhat darujte prosím, abychom mohli uspět.
Obhajoba nám taky bere spoustu času a mrzí náš, že věnujeme méně úsilí pro pomoc v Himálaji. Máme velké plány a štve nás, že je děláme pomaleji, než bychom chtěli.
Tento článek zjednodušuje. Snažíme se nastínit situaci a zaujmout čtenáře zajímavým neziskovým tématem. Tento článek neposkytuje komplexní fakticky správný popis všech skutečností. Článek pouze vybírá pár zajímavých témat. Nejedená se o odborný text ani o právní argumentaci.
CÍLEM BENEFIČNÍ CESTY JE PODPORA VZDĚLÁVÁNÍ V HIMÁLAJI
Těm, co naši činnost příliš neznají, chceme zběžně přiblížit o čem benefiční cesty jsou. Cílem dobrovolnictví je zpestřit výuku v himálajských školách. Účastníci tedy darují svůj čas a úsilí. Kulturní válka v případě dobrovolnictví je proti nám vedena z toho důvodu, že účastníci za sebe platí poplatek, který spolufinancuje náklady s organizováním akce, což není tak běžné.
Dále nabízíme kurz buddhismu a kurz tibetské medicíny, které jsou sociálním podnikáním himálajské školy, kterou podporujeme. Každý účastník daruje škole významný dar, který škola využije dle vlastního uvážení – v minulosti to bylo bezplatné vzdělání nejchudších dětí, stavba nových školních budov nebo zvýšení platu učitelů. Dary účastníků se stávají sofistikovaným spolufinancováním vzájemných snah, nicméně také perfektně formují finanční gramotnost školního vedení. Smysl této kulturní války je obtížně i jen tušit, protože dar z akce jde rovnou škole, na což není potřeba žádného složitého dokazování.
Benefiční himálajská výzva je akce, kterou naše neziskovka získává dary pro svou činnost. Účastníci mají před sebou tři sportovní výzvy – jízdu na motorkách, rafting na Indu a výstup na šestitisícovku – a jejich kamarádi posílají dary k tomu, aby je motivovali. Je to prostě sportovní fundraisingová akce podobná spoustě dalších, které dělají ostatní neziskovky. Kulturní válka je zde vedena pod argumentem, že přece ti účastníci mají v průběhu své cesty zážitky … to je sice pravda, ale pokud by z toho neměla neziskovka dary neměli bychom důvod akci organizovat.
Podrobnosti, o čem jsou jednotlivé benefiční cesty, jsou uvedeny ve třech příkladech níže. Podrobnosti o tom, v čem jsou benefiční cesty jiné, jsou vždy v podrobném vysvětlení.
NEZISKOVKA MŮŽE EFEKTIVNĚ NAKLÁDAT SE SVÝMI FINANCEMI. DŮLEŽITÉ JE, ZA JAKÝM ÚČELEM VŠE DĚLÁ.
Neziskovka má naplňovat účel svého založení, což je v našem případě podpora vzdělávání v Himálaji. Naopak firma je založena za účelem dosahování zisku bez ohledu na to, jakou činnost dělá. Neziskovka i firma mohou po finanční stránce fungovat úplně identicky. Nicméně, pokud by neziskovka na konci roku skončila s kladným hospodářským výsledkem a ten by rozdělila mezi své členy, stejně jako to dělají firmy u akcionářů nebo podílníků, stala by se tímto firmou, jejíž účelem je sledování zisku.
Pro prokázání, jestli neziskovka podniká, je třeba posuzovat více kritérií. Produkty, které nabízejí firmy i neziskovky, mohou být podobné nebo identické. Například neziskovka může nabízet kurzy angličtiny pro znevýhodněné děti. Pokud si neziskovka za kurz vezme pětistovku jako spolufinancování od rodiče, nedělá to z ní automaticky komerční subjekt, který si za to samé vezme tři tisíce. U neziskovek se počítá s tím, že příjmy, které jim v porovnání s komerčními poplatky chybí, pokryjí její dárci – to může být například stát na grantech, příznivci, kteří darují svůj čas nebo třeba lektor, který pracuje zadarmo. Prokázání, zda je neziskovka komerční subjekt, je tedy potřeba podpořit takovými úvahami.
Rozlišení, zda je činnost neziskovky podnikání nebo dosahování jejího účelu, je citlivé a náročné. Například v jedné obci v okolí Brna si založili neziskovku, kde se občané sdružili za účelem získání obecního internetového připojení, které by jako jednotlivé domácnosti nezískali. Toto samotné je jako nezisková činnost obhajitelné. Iniciativa byla úspěšná a neziskovka začala poskytovat připojení dalším obcím, a v porovnání s komerčními subjekty jí to dávalo daňové výhody. Mohla nabízet služby levněji než komerční subjekty. Noví zákazníci, kteří internet od neziskovky začali odebírat, vůbec nevěděli že se stávají součástí nějaké neziskovky a brali její služby za ekvivalent komerčních subjektů. Prokázání této záměny se pro Brněnský soud stalo hlavním argumentem k prokázání skutečnosti, že neziskovka podniká.
K prokazování, jestli neziskovka podniká, je důležité rozkrýt s jakou motivací to dělá. Pokud je nezisková činnost zcela identická s komerční činností, jedná se o podnikání.
ÚŘEDNÍCI ŽIJÍ V DEVADESÁTKÁCH. KDO SI PLATÍ REKLAMU, JE PODLE NICH PODNIKATEL.
Dobrou zprávou je, že nový občanský zákoník, který je už deset let v praxi a který je jeden z nejmodernějších a nejvíce progresivních v Evropě, umožňuje českým neziskovkám efektivní a moderní finanční fungování. Špatná zpráva je ta, že občanský zákoník interpretují úředníci, v našem případě se sídlem v Olomouci, kteří jsou srdcem i metodikou v devadesátých letech minulého století a nový občanský zákoník k nim ještě nedošel.
V případě obvinění naší neziskovky si úředníci vystačili s argumenty, že „když si platíme reklamu je to důkaz, že jsme podnikatelé“, že „neziskovky nesmějí mít režijní náklady a pokud je přiznáváme, tak jsme podnikatelé“. Když už byli v úzkých, tak řekli , že „odměny lidem, kteří se angažují v neziskovce, jsou důkazem toho, že je naše činnost zisková“. Úředníci by měli hodnotit, zda se jedná o podnikání na základě fakt a důkazů, nicméně ve skutečnosti se rozhodují podle sympatií, kulturních předsudků a toho, co o neziskovkách slyšeli od Zemana.
Diskuzí s ostatními neziskovkami, jsme zjistili, že úřednická bezmoc je prolezlá celým neziskovým sektorem. „My žádnou moderní pomoc dělat nebudeme, protože úředník rozumí pouze tomu, že neziskovka dělá adopci na dálku“. V tom horším případě jsou neziskovky úřednickou optimalizací nuceny regulérně podvádět. Například proto, aby se jejich příznivci mohli spolupodílet na nákladech ve formě účastnických poplatků, dělají ze zájemců o pomoc členy spolku. Ti o tom buď vůbec nevědí nebo to dělají s vědomím, že se jako člen spolku nikdy nebudou chovat. Je to ohýbání reality a vlastně regulérní podvádění za účelem toho, aby byla paní z úřadu v pohodě.
Článek: PROČ JE SUPER BÝT HIMÁLAJSKÝM PATRONEM I KDYŽ TO NENÍ TAK SEXY JAKO ADOPCE NA DÁLKU
JSME PRVNÍ NEZISKOVKA, KTERÁ OBHAJUJE SVOU ČINNOST U SOUDU. POKUD VŠE VYJDE, POMŮŽE TO CELÉMU NEZISKOVÉM SEKTORU.
Mostem mezi moderním občanským zákoníkem a úředníky, kteří se neprobrali z devadesátek, by měly být judikatury. To znamená rozhodnutí soudů, která převedou zákon do praktické roviny. Judikaturou by se úředníci měli řídit. Bohužel za deset let nového občanského zákoníku není jediná slušná neziskovka, která by se pokusila situaci u soudu obhájit.
Z doslechu víme, že neziskovky, které byly z nekalého podnikání obviněny svou obhajobu vždy vzdaly, zaplatily pokutu a udělaly vše, co úřednici chtěli. Je to pragmatické řešení, protože soudy nejsou v možnostech neziskovky – ať už z finančních nebo z personálních důvodů. Soudy také rozhodují zcela náhodně a nekonzistentně. Prakticky to však znamená naprostou brzdu pro jakékoliv efektivní finanční fungování neziskovky, protože si na to prostě nikdo netroufne.
V průběhu Covidu živnostenské úřady obvinily Skauty z toho, že jejich tábory jsou nepovolené podnikání. Skaut je obrovská instituce, která zvládla lobovat u ministerstva a obvinění se nakonec podařilo stáhnout. Z této situace však není žádný oficiální záznam, který by malá neziskovka mohla použít jako referenci, což by mohl být ekvivalent judikatury.
Mezi judikaturami jsou pouze tři případy rozhodnutí o neoprávněném podnikání. Ty patří do kategorie evidentní podvádění, u které měl obviněný dostatek drzosti to dotáhnout až k soudu. Jedna z nich je internetová kauza popsaná výše, další kauza, kdy si přes neziskovky platili dovolené a třetí, kdy nemocnice provozovala parkoviště. Úředníci tedy mají k dispozici pouze judikatury, ve kterých někdo zneužíval neziskovku k podvádění a tímto prismatem posuzují činnost všech normálních a slušných neziskovek.
Naše neziskovka byla na podzim 2023 obviněna živnostenským úřadem z toho, že jsou naše benefiční cesty nelegálním podnikáním. Následně jsme se odvolali ke krajskému úřadu a v únoru 2025 jsme podali správní žalobu ke krajskému soudu. Situace je způsobena i naší naivitou a nezkušeností. Na začátku jsme si mysleli, že lidi na úřadech budou mít alespoň nějakou základní erudici v oboru, popřípadě že budou mít alespoň nějaký charakter. Taky jsme si naivně mysleli, že nám pomohou kamarádi právníci na dobrovolné bázi. Vystřízlivění z naivity znamenalo napsat stovky papírů dokumentace k tomu, abychom správně fakticky popsali, proč není naše činnost podnikáním. Víme, že naše pomoc je moderní a inovativní, a že pro člověka, který to chce mít do pár minut z krku, nemusí být jednoduché pochopit, o co se tam jedná. Obsáhlou dokumentaci úředníci na živnosťáku ani na kraji vůbec nečetli. Neděláme si naději, že situace na Krajském soudu bude jiná. Pokud už je vše napsané, jediná další možnost je dotáhnout náš případ k ústavnímu soudu, který je jediný, u kterého čekáme, že bude dokumentaci číst. Samozřejmě nás moc mrzí, že nám soudy berou čas na to, abychom pomáhali v Himálaji.
Jsme první neziskovka, která bude obhajovat rozhraní mezi podnikáním a hlavní činností u soudu. Pokud dojde na fakta, nemůže nám nelegální podnikání nikdo prokázat. Pokud se vše podaří, mohly by mít české neziskovky na našem případu judikaturu, která je ukázková. Vše by mohlo vyústit v to, že by si ostatní mohli troufnout na profesionálnější pomoc. Pokud vás zajímá, jak v našem případě vypadá rozhraní mezi neziskovou činností a podnikáním, tak čtěte druhou část článku.
ABYCHOM POKRYLI VŠECHNY NÁKLADY BENEFIČNÍCH CEST, POTŘEBOVALI BYCHOM ROČNĚ MILION KORUN NAVÍC
Benefiční cesty jsou nástrojem, kterým podporujeme vzdělávání v Himálaji. Každá benefiční cesta má vlastní účel a lze je rozdělit do těchto kategorií:
Dobrovolnictví prázdninové a akademické má za cíl zpestření výuky, popřípadě zajištění běžné výuky Himálajské školy.
Sociální podnikání Himálajské školy, kterým je Benefiční kurz buddhismu a Benefiční tibetská medicína, má za cíl získání darů pro Himálajskou školu a rozvoj finanční gramotnosti jejího vedení.
Fundraisingové sportovní akce, jako je Benefiční himálajská výzva, jejichž cílem je získat finanční dary na podporu naší činnosti převážně od přátel účastníků akce, a ty následně využít na podporu vzdělávání v Himálaji.
Pro všechny benefiční cesty je také důležité, že nám umožňují získávat nové pravidelné dárce tzv. Himálajské patrony, popřípadě umožňují motivovat ty současné, aby u podpory zůstali. Benefiční cesty se také dají dobře propagovat a přitahují pozornost. Přibližně polovina účastníků benefičních cest se stává nebo je pravidelným dárcem. Benefiční cesty umožňují himálajským patronům další možnost zapojení se do podpory –pro patrona je vždy zajímavější, když tři roky daruje, a navíc se může do podporované školy kouknout, a ještě zde vyučovat místní děti jako dobrovolník. Nicméně i pro neziskovku je účast dárce na benefiční cestě dobrá, například tím, že dárce může poznat podporovanou komunitu, může hlouběji porozumět tomu, o co se neziskovka s tamní komunitou snaží, a tím si mohou společně troufnout na ambicióznější podporu. U ostatních neziskovek je běžné, že podporují předsudky o rozvojové zemi, aby jednoduše získaly dary příznivců. Nicméně realita rozvojové země je často naprosto opačná oproti tomu, co je u nás běžné, a skutečné porozumění situaci představuje nezbytný základ k pomoci místním obyvatelům. Benefiční cesty pomáhají dárci hlouběji porozumět smyslu pomoci.
Z ekonomického hlediska jsou benefiční cesty průšvih. Například tím, jak jsou nevšední a je potřeba účastníkům vysvětlit, co to pro ně znamená; tím, jak účastníci vstupují do složitého procesu spolupráce neziskovky a Himálajské školy; tím, jak jsou na účastníky kladeny velké nároky; mají benefiční cesty extrémní náklady, které naše neziskovka zatím neumí pokrýt. Účastníci benefičních cest se sice podílí na nákladech, ale účastnické poplatky kryjí pouze část nákladů. Zbytek nákladů je poskytnut pracovníky neziskovky, kteří pracují zadarmo nebo za směšné odměny (konkrétně Jirka, Pavla, Anna, Luboš), a díky spoustě dobrovolníků, kteří pro neziskovku pracují zadarmo. Soudní spory nás donutili přesněji odhadnout bilanci všech nákladů a pokud bychom chtěli dát zúčastněným aspoň trochu relevantní odměnu, potřebovali bychom za rok 2023 navíc jeden milion Kč. Za účast na prázdninovém dobrovolnictví vybíráme v současné době účastnický poplatek 8 900 Kč. Pokud bychom chtěli reflektovat všechny náklady, muselo by to být 40 tisíc Kč. Bylo by super, kdyby benefiční cesty měly vyrovnaný rozpočet, ale prakticky by to znamenalo rapidně zvednout jejich náklady, což by účastníci určitě nechtěli platit.
Jestli je pro naši neziskovku něco ekonomicky výhodné, je to mít pravidelné dárce - Himálajské patrony. Obsluha dárců, naši neziskovku vždy stojí nějaké úsilí, nicméně síla, kterou nám dary propůjčují pro lepší vzdělávání v Himálaji, je vždy mnohem větší než případné náklady.
Benefiční cesty vždy pomáhají vzdělávání v Himálaji. Jsme rádi za jakoukoliv podporu, kterou díky benefičním cestkám získáme. Pravdou bohužel je, že pro neziskovku jsou benefiční cesty ekonomicky dost nevýhodné. Pokud však zohledníme skutečnost, že přinášejí nové Himálajské patrony, utužují vztahy komunity v Himálaji i v Čechách, a pomáhají přitáhnout pozornost k celé činností neziskovky, je udržování ztrátové činnosti obhajitelné.
VŠECHNY DARY Z TIBETSKÉ MEDICÍNY JDOU NA PODPORU ŠKOLY
Benefiční tibetská medicína a Benefiční kurz buddhismu jsou benefiční cesty, které spadají pod sociální podnikání Himálajské školy. Je to cesta, díky které se zápaďáci seznámí se základy tamních věd, a u toho každý z nich daruje škole patnáct tisíc Kč. Akce vznikla tak, že vedení školy za námi přišlo s požadavkem, abychom platili vzdělávání pro nejchudší děti přes adopci na dálku. My jsme jim řekli, že mají navíc, a že bezplatné vzdělávání zvládnou pokrýt z kurzu buddhismu a medicíny. Dlouhodobý dopad na finanční gramotnost školního vedení byl nad naše očekávání. Za prvé škola zcela přehodnotila, kdo si bezplatné vzdělávání zaslouží, dále získala rodiče, aby spolufinancovali školní rozvoj, a také to školu vedlo k uvědomění si vlastní samostatnosti. Díky darům z kurzu platila škola nejdříve bezplatné vzdělávání dětí, následně stavbu nových školních budov a teď navyšuje platy místních učitelů. Kurzy se vlastně staly takovou velmi sofistikovanou formou spolupodílení se na společné snaze.
Více jsme psali v těchto článcích
Když se na benefiční cestu koukneme očima úředníka, tak ten výsledky naší činnosti popsané v předchozím odstavci zcela ignoruje. Důvody, proč máme tolik loajálních himálajských patronů – viz.předchozí odstavce, smete ze stolu s tím, že jsme si ty články vymysleli. Když bychom měli tedy přinést jeden povrchní argument pro úředníka, proč není kurz medicíny a buddhismu podnikání naší neziskovky, je to ten, že dar účastníka 15 000 kč jde rovnou himálajské škole. Jinak řečeno, skoro všechny peníze, které by si nechala cestovní kancelář, jdou rovnou škole. Pokud by si tento dar nechala naše neziskovka, jednalo by se z pohledu cash-flow o velmi podobnou činnost s cestovkou, a v tomto případě už by to podnikání být mohlo.
Úvaha, která už je mimo chápání úředníka, ale pro naše příznivce může být zajímavá, je zda dar, který dává tamní škole není ekvivalent marže, kterou by účastník dal například indické cestovní kanceláři. Jestli tedy náhodou není ten podnikatel Himálajská škola a naše neziskovka pouze přeprodává produkt jiného podnikatele. Dar patnáct tisíc Kč má v Indii čtyřnásobnou hodnotu a jeho výše je pro himálajskou školu enormní. Za práci na kurzu tibetské medicíny nebo buddhismu, kde by si indická cestovka vzala něco mezi 5 až 10 tisíci rupií za účastníka, má naše škola zaplacené všechny náklady, a navíc má na daru příjem 60 000 rupií za účastníka. Účastníci medicíny si tedy mohou být jistí, že poskytnutím daru jsou k tamní škole stále velmi štědří.
HLAVNÍ PŘÍJEM BENEFIČNÍ HIMÁLAJSKÉ VÝZVY JSOU DARY KAMARÁDŮ ÚČASTNÍKŮ. KTERÁ CESTOVNÍ KANCELÁŘ DĚLÁ NĚCO PODOBNÉHO?
Benefiční himálajská výzva je akce, kterou získává naše neziskovka dary pro svou činnost. Účastníci mají před sebou tři sportovní výzvy – jízdu na motorkách, rafting na Indu a výstup na šestitisícovku – a jejich kamarádi posílají dary k tomu, aby je motivovali. Je to prostě sportovní fundraisingová akce podobná spoustě dalších, které dělají i ostatní neziskovky. Sport a fundraising z nějakého důvodu jdou k sobě.
Jak tedy najít dostatečně přízemní a jednoduchý argument pro úředníka, jinak řečeno člověka, který za každou cenu odmítá otevřít youtubové video, které by mu jasně pomohlo pochopit, o co na akci jde?
Příjmy z akce jsou ve formě darů, které v naprosté většině pošlou kamarádi účastníků. Naše neziskovka nedělá akci kvůli cestování. Na světě to funguje tak, že pokud se podaří zvednout emoce, darování dobře funguje. Takže účastník, který je k smrti vystrašený z jízdy na raftu, je ideální adept k zajištění darů od svých kamarádů. Až naše neziskovka bude znát jiný způsob, jak jinak nastartovat emoce dárců, samozřejmě, že za tím půjdeme bez ohledu na to, jestli se u toho bude cestovat.
Pokud by naše neziskovka organizovala benefiční himálajskou výzvu tak, že by pouze cestovala s účastníky po Himálaji a od každého by vybrala dar ve výši 15 000 Kč, byl by takový cash-flow identický s cestovní kanceláří a mohli bychom být považováni za cestovní kancelář. Naše neziskovka ani nevidí důvod, proč akci organizovat stejně jako cestovní kancelář. Účastníci výzvy totiž zvládají motivovat své kamarády tak, že na účastníka běžně darují 35 000 Kč, nicméně rekord je 150 000 Kč na účastníka na akci. Díky darům od účastníků je příjem z akce na darech běžně 2,5 až 4,5krát větší, než pokud bychom to dělali stejně jako cestovní kancelář.
Pokud jsme v úvodu říkali, že Benefiční cesty jsou v obrovské ztrátě, a zároveň mluvíme o tom, že na darech z výzvy se podaří vybrat 200 až 500 tisíc Kč, může to vyvolávat otázky. V případě Benefiční himálajské výzvy je nepoměr mezi tím, jaké příjmy vybereme na sportovní disciplíny a kolik nás celá akce skutečně stojí. Například nároky na schopnosti koordinátora akce, Jirku Sázela, jsou extrémní, ale peníze za jeho práci jsou legračně malé. Na akci je vždy kameraman, který za svou práci má jen svůj dobrý pocit. Stejně tak celá akce potřebuje zázemí databáze, která obsluhuje systém posílání darů a jakákoliv změna nebo úprava stojí desetitisíce atd. Příjmy z darů se mohou zdát dobré, ale akce má před sebou velkou otázku – jak zajistit vyrovnaný provozní rozpočet.
ABY ČESKÝ DOBROVOLNÍK VYDRŽEL 14 DNÍ NEJÍT PO VÝUCE NA PIVKO, MUSÍ JEJ NAŠE NEZISKOVKA PŮL ROKU ŠKOLIT.
V případě prázdninového dobrovolnictví se hlavní kulturní válka hraje na poli „proč mám za dobrovolnickou pomoc platit poplatek“. Pro tuto skutečnost je většinou dost obtížné získat i vzdělané a aktivní příznivce naší neziskovky. Proto se vysvětlení obsáhle věnujeme v rámci dobrovolnických příprav. Vysvětlit úředníkovi, který tomu chce věnovat tak minutu, proč je poplatek za dobrovolnictví správný, je skutečný oříšek.
Podoba dobrovolnictví je v naší společnosti nejvíce zapsaná právě z dob Brontosaurů, kdy parta lidí šla opravovat Helfštýn. Postavili kousek opěrné zdi, udělali něco smysluplného, měli z toho dobrý pocit, u toho se podívali na zajímavé místo a v průběhu pobytu poznali zajímavé lidi. Nová možnost jet dobrovolnicky pomáhat do nějaké exotické země přidala k předchozím výhodám možnost poznat novou kulturu. Zmíněná výhoda však přináší i spoustu zodpovědnosti, kterou si málo kdo uvědomuje.
Například na všech velkých klášterech v Ladakhu jsou u vchodu nápisy „nepřijímáme dobrovolníky“. Pokud se totiž v klášteře střídají lidé a někdo z nich tam je jeden týden a druhý dva měsíce; pokud jeden učí angličtinu a druhý jenom dělá, že chce učit, ale vlastně se fláká; pokud dobrovolník prohlašuje že chce pomoci jim, ale všichni mniši vidí že jde také o jeho vlastní zážitek; a v extrému, pokud nějaká holka zkusí pro zábavu svést tamního mnicha; vyvolává dobrovolnictví v tamní instituci naprostý chaos.
V případě dobrovolnictví v Mulbekhu jsme spoustu let bojovali s českým pivkem po odvedené práci. V tamní společnosti je pití alkoholu vnímáno ve stylu „zapnuto“ nebo „vypnuto“. Pokud si někdo z místních dá jedno pivo, tak už se není schopen zastavit, vypije jich deset a doma zmlátí manželku s dětmi. To, že si někdo dá jedno pivo po obědě a u toho se zastaví, tomu žádný tamní vesničan nevěří. Takže pokud se parta dvaceti českých dobrovolníků po výuce vypraví do hospody a dá si tam jedno nebo dvě piva, poskytne vesnickým drbnám perfektní munici na další dva měsíce. Dojem, který zanechá skupina dobrovolníků ve vesnici potom není ten, že to jsou ti, kteří „vyučovali naše děti“, ale jsou to ti, kteří „brutálně chlastali v naší hospodě“. Nepoučený dobrovolník udělá podobný přešlap většinou každý den a tamní obyvatele mu to prostě neřeknou, protože to nepovažují za slušné.
Pokud účastník hledá možnost pomáhat svépomocí, vždy se vystavuje riziku, že nevědomky má jeho působení úplně jiný dopad, než si představoval. Fungující neziskovka, která dobrovolnictví koordinuje, by měla být schopna zajistit, že dobrovolník a instituce jsou v souladu očekávání, že si budou rozumět, že dobrovolník nebude zasahovat do věcí mimo své působení a že to celé bude dávat smysl. Samotné nás překvapilo kolik let trvalo, než jsme se naučili motivovat dobrovolníky, že pivo po škole je pro ně tabu a že to musí 14 dnů v průběhu pobytu ve vesnici vydržet. Aspektů, které je potřeba s dobrovolníkem vyladit, aby dobrovolnictví skončilo úspěchem, je mnoho a výše uvedený je pouze jeden z příkladů. Proto naši dobrovolníci, než se s námi vypraví do Himálaje, procházejí půlroční přípravou, a stejně tak potřebují odborné vedení v průběhu pobytu. Pro zajištění profesionality celého procesu by bylo ideální, aby náš tým měl za práci skutečně relevantní finanční odměnu, nicméně potom by byl účastnický poplatek již uvedených čtyřicet tisíc. Nikdo by na takovou akci nejel. Pouhých 8 900 kč kryje pouze malou část nákladů, které s přípravou a vedením dobrovolníkovy cesty vznikají.
ZAPLATIT JSEM VÁM ÚČASTNICKÝ POPLATEK, TAK PROČ NEGARANTUJETE NADŠENÍ DĚTÍ Z MÉ VÝUKY
Všechny benefiční cesty mají mnohem větší nároky na účastníka, než by měla cesta do Himálaje s cestovkou. Samozřejmě, úředník z magistrátu nemá problém říct, že dobrovolnická práce je stejná zábava, jako když se člověk válí u moře, čímž v podstatě tvrdí, že to, že lidé na našich akcích pracují, nám evidentně přináší nějakou komerční výhodu oproti cestovním kancelářím. V případě dobrovolnictví jsou podobná prohlášení úředníků úsměvná, ale v případě benefiční himálajské výzvy, kurzu medicíny nebo buddhismu, by už na první pohled mohla hrát roli. Nicméně je to pouze první pohled. Samotné nás kolikrát překvapilo, jak se například účastníci Benefiční himálajské výzvy perou s pocitem, že „já bych měl být na dovolené a místo toho mě Jirka zkouší z mých sportovních výkonů“; nebo třeba „úplně blbá blondýna má nejvíce darů od svých kámošek, i když žádné sportovní výkony nepodala“. Stejně tak i účastníci Tibetské medicíny nebo buddhismu musí být připraveni na to, že nejenže si po kurzu nedají pivko, ale také nesmí vstupovat s vlastní iniciativou podpory mezi naši neziskovku a Himálajskou školu. Například tak, že si účastník sám ve škole vybere studenta, kterému chce platit školné. Naše neziskovka má totiž se školou dohodu, že bezplatné školné budou vždy platit z příjmů z kurzů sociálního podnikání – respektive z darů, které jim účastníci akce již poskytli. Velké nároky na účastníka šroubují náklady benefičních cest do extrému. Benefiční cesty jsou tedy zcela mimo zónu „levně koupil – draze prodal“ ve které musí být každé úspěšné podnikání.
Na druhou stranu by se mohlo stát, že by si Benefiční cestu s naší neziskovkou mohl někdo splést se zájezdem, a mohlo by se stát, že účastník by mohl získat dojem, že mu naše neziskovka dává nějaké cestovatelské garance. Pokud by naše neziskovka dělala schválně dojem cestovky a cestovní služby účastníkům následně nedodávala a nějak na tom vydělávala, byl by zásah živnosťáku zcela oprávněný. Složitější to začíná být díky účastnickému poplatku, kterým si účastníci hradí část nákladů za svoji účast na akci. V komerčním světě platí jasně, že dávám peníze a mám za to záruky. Nicméně v neziskovém světě je situace složitější, protože účastnické poplatky většinou pouze spolufinancují náklady akce – má za to účastník požadovat nějakou záruku? A jak by záruka měla vypadat? Že budou himálajské děti zcela nadšené z dobrovolníkovy výuky? Na druhou stranu některé neziskovky třeba nabízejí možnost dobrovolnictví v exotické lokalitě, ale zpětně se může ukázat, že na začátku schválně mlžily, a že se každý den bude pracovat mnohem více než bylo avizováno. Který úřad chrání množství dobrovolnické práce?
Jakékoliv neziskové angažmá klade na účastníka i neziskovku obrovské nároky. Například, pokud je účastník benefiční tibetské medicíny součástí procesu, který finančně formuje školní vedení, je potřeba aby věděl, jakou roli v tom hraje nebo co to pro něj znamená – třeba to, že při přesunu do školy jej nedoprovází český delegát, ale dělá to zástupce z Himálajské školy. V případě benefičních cest naše neziskovka ani nechce účastníky, kteří nemají potenciál chápat svou roli v neziskovce. Abychom to naplnili děláme proto systematické kroky. Například dobrovolníci procházejí výběrovým řízením, a tím zajistíme, že se na akci hlásí skutečně odhodlaní zájemci. Popřípadě zájemcům o medicínu, buddhismu nebo výzvu posíláme po přihlášení dotazník, abychom zaručili, že skutečně četli web, případně aby se začali připravovat, že celá akce na ně bude mít vyšší nároky, než se zdálo ze super poutavého klipu na Youtube. V průběhu let pozorujeme, že všechny benefiční cesty, které pořádáme, mají každým rokem relevantnější účastníky – pouze ty, kteří chápou, co dělají. Je to také dopad reputace, kterou akce postupně získávají. Jsem si vědomi, že upozorňováním účastníků na neziskové angažmá o velkou část z nich přicházíme – protože někteří z nich, když vidí neziskovka okamžitě zavírají prohlížeč. Představa úředníků, že naše neziskovka oškube účastníky benefičních cest na službách a následně bude účastníky žádat, aby byli pravidelným dárcem, je zajímavě bizardní.
BENEFIČNÍ OBCHOD
Rozhraní mezi podnikáním a činností spolku také dobře dokresluje benefiční obchod naší neziskovky. Na ten má náš spolek registrovanou živnost a považujeme jej za podnikání i přesto, že finanční stránka obchodu je na tom podobně jako benefiční cesty. Obchod vlastně nemáme kvůli zisku, ale hlavně proto, aby generoval nové patrony a udržoval ty stávající. I když obchod nabízí oblečení a produkty z chráněných dílen, promuje udržitelnou modu atd., nekoresponduje to s účelem podpory naší neziskovky. Komunity, které vytváří oblečení do benefičního obchodu, nejsou komunity, do kterých směřuje pomoc, do kterých bychom posílali dary, které bychom školili ve finanční gramotnosti, se kterými bychom potřebovali udržovat vztahy, abychom udrželi motivaci dárců pokračovat. Produkty benefičního obchodu jsou identické v porovnání se spoustou produktů běžně nabízených ostatními podnikateli. Benefiční obchod je tedy jasné podnikání.
ZÁVĚREM
Milí příznivci. Děkujeme, že vnímáte činnost naší neziskovky. Díky, že nás podporujete právě proto, že děláme věci moderně. Moc díky i všem našim školám v Himálaji, že s námi sice složitější, ale produktivnější činnost dělají. Je jasné, že dělat něco jinak provokuje. Zvlášť v naší zemi. Držme si palce a doufejme, že budeme první, kdo změnu pro neziskový sektor prosadí.