Adopce na dálku je geniální fundraisingový koncept. Dárce si je schopen perfektně představit, jak jeho peníze změní svět k lepšímu. Navíc k tomu má osobní vztah s podporovaným dítětem. Bezplatné vzdělávání přes adopci taky zařídilo mnoha snaživým dětem z rozvojové země lepší život. Protože je adopce populární, je pro neziskovku jednoduché získat dárce a personální zajištění projektu není náročné. Lehký start s adopcí na dálku může mít však své úskalí. Podporovaná škola je z provozního hlediska závislá na penězích ze zahraničí, je obtížné rozlišit kdo si adopci zaslouží, a i když se to nemusí zdát, jsou vztahy mezi podporující a podporovanou komunitou relativně plytké. V článku se snažíme nastínit hranice, v jakých případech má adopce smysl a kdy si je možné troufnout na ambicióznější projekty, které nám umožňují Himálajští patroni. Uvádíme důvody, proč nejde adopci na dálku zaměňovat s Himálajským patronstvím a jaké možnosti podpory i hloubky vzájemných vztahů se nám otevřely díky tomu, že pravidelní dárci byli ochotni oželet, že nemají přiděleno „konkrétní dítě“. Kdo tedy chce vědět, proč jsme mohli s lehkostí přejít, že výběr darů na hokej v Himálaji byl úplný propadák, tak ať čte tento článek. Moc si přejeme, abyste z podpory měli radost, abychom si vzájemně rozuměli a aby vám bylo příjemné se něco dozvědět o životě v rozvojové zemi ale i o sobě samých.
PROČ NEROZDÁVÁME POUZE SLUNÍČKA
Pomáhat ostatním je úžasné a mění to životy pomáhaným i pomáhajícím. Pro hodně lidí, je angažmá s neziskovkou spojeno s tím, že si chtějí udělat radost a odpočinout si od všeho shonu. Odhadujeme, že článkem, který hodnotí výhody a nevýhody různých typů podpory můžeme někoho vyvést z míry. V neziskovém světě by přece vše mělo být jasné, srozumitelné a jednoduché.
Pomoc s neziskovou se však i o zodpovědnosti za společné úsilí. Naše úsilí je podporovat vzdělávání v Himálaji. Bez něj nebudou obyvatelé Himálaje schopni žít moderní život. Proto je férové, aby se i dárci zajímali o dopady jejich podpory a posunuli se od běžných zkratek o pomoci v rozvojové zemi k většímu porozumění. Naší snahou je pomoci dárcům rozlišovat nuance dopadů podpory a rozvinout jejich cit nad smysluplností jejich počínání. Nesoustředíme se na známé věci, ale snažíme se nastínit skutečnosti, které mohou být pro čtenáře novinkou a snažíme se ukázat, že jde hledat alternativy.
Napsat článek tak, aby se podařila udržet srozumitelná linie sdělení je náročné. Pokud by vás napadlo, jak to udělat lépe budeme rádi, když nám to napíšete.
JAK SE NAKLÁDÁ S DARY NA ADOPCI A S DARY HIMÁLAJSKÝCH PATRONŮ
V případě Himálajského patronství s naší neziskovkou se z darů Himálajských patronů podporuje rozvoj tamní školy. Se školou v Mulbekhu máme domluvenou rámcovou vizi spolupráce, hodnoty a oblasti podpory. Takže například, že Mulbecká škola bude poskytovat moderní vzdělávání a že my jim v tom pomůžeme školením didaktiky tamních učitelů nebo zajišťováním dobrovolníků, kteří budou ve škole zpestřovat výuku nebo zajišťovat předměty, které škola lokálními učiteli nezajistí. Naše neziskovka vybere dary od pravidelných dárců a následně se snaží se školou v Mulbekhu domluvit, co se z darů podpoří. Forma podpory může být krátkodobá, a to že se nakoupí vybavení školní laboratoře, popřípadě může být dlouhodobá, a to že zaplatíme stavbu nové školní budovy rozprostřenou do čtyř let. Proces je rámován formou jednoročních plánů, kde se stanoví, co se má dosáhnout, a následně se vyhodnotí, co se podařilo. Dary himálajských patronů jsou použity na investici do rozvoje školy. Nejsou použity na jakékoliv provozní náklady tamní školy. Škola a neziskovka se následně domlouvají, jak budou o výsledcích dárci informování a vzájemně spolupracují na článcích.
V případě adopce na dálku je proces spolupráce velmi jednoduchý. Zahraniční neziskovka doručí dary do školy. Škola v rozvojové zemi z nich většinou platí její provoz, a to jsou platy učitelů. Zahraniční neziskovka a škola potom musí obsloužit výměnu dopisů mezi dárci a dětmi.
PODPORA ROZVOJOVÉHO PLÁNU NENÍ SEXY
Reálný dopad adopce na dálku je perfektně představitelný. S dárcem jde perfektně komunikovat co se s jeho darem budou dít. Možnost spojit se s jedním konkrétním dítětem je velmi silná. Protože adopce na dálku je nejstarší způsob podpory rozvojových zemí, každý ji dobře zná a když už soused má adoptované dítě tak já mám tendenci „to mít taky“.
Možnost bezplatného vzdělávání také dělá zázraky v rozvojové zemi. Například jsme v předchozích článcích psali o příběhu principálky ze školy v Ghami, která díky zahraničním darům mohla vystudovat bakaláře a díky tomu pomáhat vlastní rodině, která zůstala žít v odlehlé vesnici. Šikovná a milá slečna mohla naplnit svůj potenciál. Stejně tak i třeba ex-student školy v Mulbekhu Tharchin, vystudoval školu v Mulbekhu díky tehdejšímu programu adopce. To mu časem pomohlo k tomu, aby se podnikatelsky chytnul a stal se prvním soukromým vlastníkem firmy mezi všemi, kteří Mulbeckou školou prošli. Oba příběhy připomínám v těchto článcích
Pokud himálajští patroni podporují rozvojový plán tamní školy, není to tak srozumitelné v porovnání s adopcí. Dary Himálajských patronů jsou využívány zcela flexibilně podle toho, co se zrovna hodí. Jednou se podpoří odborník, který jede školit tamní učitele, příště stavba školní budovy nebo nákup nějakého školního vybavení. Dárce, který zvažuje, zda být Himálajským patronem, může nejistota ohledně vynaložení peněz odrazovat. Nicméně neziskovka díky Himálajskému patronství získá obrovskou varietu možné podpory, která je pro všechny povznášející. Adopce je na začátku jasná a srozumitelná, ale všechno zabetonuje do neměnného stavu.
Když jsme v roce 2017 začínali hledat Himálajské patrony, vyšlo nám z průzkumu, že pokud bychom nabízeli adopci na dálku, byli by pravidelní dárci ochotni platit 600 Kč měsíčně, ale jako Himálajští patroni, kteří podporují rozvojový plán tamní školy, byli ochotni platit pouze 200 Kč měsíčně. Nebo například výroční zpráva, kde se snažíme přiblížit přehled co se podařilo naplnit z ročního plánu spolupráce s Mulbeckou školou a co budeme dělat další rok, vzbudí nejmenší zájem čtenářů. Většinou třikrát menší než nějaký poutavě povyprávěný příběh výsledku podpory.
Pro neziskovku, která chce pomáhat v zahraničí je sehnání adoptivních rodičů většinou mnohem jednodušší úkol než sehnat Himálajské patrony na podporu komplexní rozvojové spolupráce. Jednou z výhod adopce na dálku je taky v tom, že kromě kontroly příchozích darů a výměny dopisů ničím dalším neziskovku nezatíží a vše mohou obsloužit lidi s nízkou kvalifikací. Management projektu je super jednoduchý. Naopak Himálajské patronství má za sebou schované velké množství práce s vysokou kvalifikací. Například koordinovat spolupráci západního architekta, místní stavební inženýry a vedení himálajské školy vyžaduje velmi zkušené lidi a hodně času.
Pro zahraniční neziskovky může být většinou velmi vysilující vůbec získat pravidelné dárce na adopci na dálku. Potom už nemají další sílu si k tomu přibrat stejně náročné sousto v podobně koordinace složitější pomoci s tamní školou.
Adopce na dálku představuje pro neziskovku možnost velkého a jednoduchého příjmu s nízkými náklady, a většina neziskovek se tímto směrem vypraví. Není pochyb o kladných dopadech adopce, ale je důležité vědět, že rychlý a jednoduchý vstup může limitovat rozvoj dalších společných aktivit.
HIMÁLAJŠTÍ PATRONI PODPORUJÍ PROJEKTY, NA KTERÉ SE ŠPATNĚ SHÁNĚJÍ PENÍZE
Tím, jak je adopce na dálku pro dárce přitažlivá, může být pro neziskovku velmi obtížné sehnat dary na jakýkoli jiný účel. Pokud si má dárce vybrat, jestli daruje na vzdělávání jednoho konkrétního dítěte nebo nakoupí 20 cihel nové školní budovy, nebo přispěje na rozvoj finanční gramotnosti školního vedení, vždy bude mít mnohem větší tendenci darovat dítěti, protože to je jednoduché a srozumitelné. Pro neziskovky může být přechod na získávání darů na cokoliv dalšího příliš velké sousto a mohou mít tendenci zůstat pouze u adopce, s kterou většinou začnou.
Naopak Himálajští patroni dary podporují například stavbu nových školních budov, stavební výzkum, zpestření výuky tamních dětí, didaktiku tamních učitelů, rozvoj finanční gramotnosti školního vedení a další projekty a aktivity, na které je těžké jednoduše sehnat finanční dary.
Například i když video s Jágrlámou mělo dosah 1 milion lidí, na darech se vybralo na podporu hokeje v Himálaji jenom 20 tisíc Kč, což jde vyhodnotit jako obrovský neúspěch. Většina lidí uvažovala tak, že tamní děti přece potřebují sešit a pastelku, a ne hokejku. Potenciální dárci si udělali na projekt názor pouze na základě nadpisu a první odstavec pod nadpisem, který důležitost sportu pro tamní obyvatele vysvětloval, už nikdo nečetl. Projekt hokeje tedy zachránili až dary Himálajských patronů, z kterých se počáteční investice zaplatili. Stejně tak se podařilo zachránit i reputaci Čechů před tamními obyvateli. Projekt hokeje, který byl pro Mulbečany skutečně důležitý se podařilo realizovat a u tamních obyvatel zůstal dojem, že nám na nich záleží. Pokud se totiž realizují projekty, které nadbíhají západním předsudkům o tamních obyvatelích zůstává z toho dojem nezájmu. Například když se kupují pastelky nebo sešity, které jdou v Himálaji bez problému koupit. Tamní obyvatele si umí domyslet, že když všichni zápaďáci přijedou do Himálaje sportovat, ale podobně blahodárný efekt sportu pro naší komunity podpořit nechtějí, jde to do určitě míry forma nezájmu a povýšenosti.
Získat pravidelné dárce pro Himálajské patronství bylo pro naši neziskovku na začátku mnohem obtížnější, než by bylo v případě adopce na dálku. Výhodou vloženou do počáteční námahy je, že můžeme realizovat úžasné projekty vzájemné spolupráce, a které ve výsledku otevírají novou dimenzi vzájemného porozumění.
PROVOZNÍ ZÁVISLOST NA ZAHRANIČNÍCH DARECH
Škola, která přijímá dary z adopce na dálku se stává provozně závislou na zahraničních darech. Například pokud má polovina dětí ze školy adoptivní rodiče, může to znamenat, že polovina provozních nákladů je placena ze zahraniční. Neziskovky, které dělají adopci, jsou většinou vedeny pár jednotlivci a může se stát, že ze dne na den může pomoc skončit a škole bude chybět polovina provozních nákladů. Pro instituci, která byla po roky zvyklá na pohodičku placení provozních nákladů ze zahraniční, to může znamenat konec jejího provozu, protože rychlé a náhlé postavení na vlastní nohy může být příliš velké sousto.
Škola v Mulbekhu je soukromá škola a její provozní náklady vždy byli z naprosté většiny hrazeny ze školného od tamních rodičů. Na počátku spolupráce v roce 2008 bylo školné pouhých 400 rupií na dítě na měsíc. V dnešní době se velikost měsíčního poplatku vyšplhalo už na 1500 INR, tj více než trojnásobek. Nicméně i přes vyšší poplatky se počet dětí zvýšil z 80 na 250 a rodiče přestali posílat děti na studium do měst a nechávají je dokončit desátou třídy na vesnici. Na tomto příběhu je povznášející, že tamním obyvatelé jsou za jejich školu ochotni platit a jde srozumitelně vidět, že je škola pro ně důležitá.
Vzdělávání zadarmo pomocí adopce na dálku, dělá rozhodnutí ohledně studia dítěte ve škole celkem samozřejmé. Když je to zadarmo, tak do školy děti pošlou všichni. Skutečnost, jak rodičům záleží na vzdělávání jejich dětí je v porovnání s poplatky více nepřehlednou.
V himálajských školách kolují různé příběhy o tom, že rodiče bezplatné vzdělávání berou jako samozřejmost a školy si neváží. Například škola v Mulbekhu si postupem osvojila techniku, že vše musí být vyváženo aspoň nějakým spolufinancováním rodičů. Když škola třeba nabízela půjčení hokejového vybavení na sezonu zadarmo, jeden kluk si přišel půjčit čtyři kusy a potom předváděl na sociálních sítích kolik má hokejového vybavení.
Podstatnou výhodou školy v Mulbekhu je, že je provozně nezávislá na zahraničních darech. Pokud by náhodou naše neziskovka nemohla pokračovat, ubydou jim peníze na investice a rozvoj od Himálajských patronů, ale škola bude bez problému fungovat i nadále. Tuto výhodu jde však využít jenom v některých lokalitách. Tam kde komunita příliš chudá je zaplacení provozu adopcí na dálku vlastně jediná možnost, jak tamní děti vzdělávat.
PRO JAKOU KOMUNITU MŮŽE BÝT ADOPCE VHODNÁ
Jestli má adopce cenu se odvíjí od finančních možností tamní komunity. V případě škol, které jsme poznali v Nepálu, například Crystal mountain school v údolí Dolpo nebo Ghami Solar School v údolí Mustang, adopce jako možnost zajištění provozu tamní školy smysl dává. Tamní obyvatele se většinou živí jako farmáři. Jejich možnosti ekonomického příjmu jsou limitované. Pokud je několikačlenná rodina schopná ročně mít finanční příjem 50 000 CZK, nedá se čekat, že budou schopni poplatky živit školu, která potřebuje 12 000 až 36 000 CZK ročně na žáka.
Naopak zajistit provozní náklady přes adopci pozbývá smyslu v severoindickém Ladakhu. Například v hlavním městě mají všichni peněz dost. Vydělají si je díky štědrým vládním dotacím nebo podnikáním v turismu. Pokud má nukleární rodina příjem díky státnímu zaměstnání 30 000 CZK měsíčně není problém pro ni platit 1 000 CZK měsíčně za poplatky v soukromé škole.
Ambiciózní projekty realizované s mulbeckou školou se s ladačany lépe dělají, protože v této lokalitě již není takový problém mít nějaké příjmy. Tamní obyvatele již mají chuť otevřít se i dalším aktivitám než jenom dělat krátkodobé kroky k zajištění vlastní existence.
Samozřejmě jde najít výjimky. V Nepálských lokalitách jsou lidi, kteří si vydělají díky turistům, státnímu zaměstnání nebo rodině v zahraniční, ale jsou to spíše výjimečné situace. Stejně tak v Ladakhu jsou i v hlavním městě chudé rodiny, které by si podporu zasloužily. Stejně tak je i škola Spring Dales Public School ve vesnici Mulbekh, kterou podporujeme od roku 2008, ve zcela jiné situaci než obyvatele v hlavním městě (nicméně popis proč tomu tak je, v tomto článku přeskočíme).
Vše se taky dost mění v čase. Když jsme začali jezdit do Ladakhu v roce 2008, ekonomická situace všech tamních obyvatel byla zcela jiná než dnes. Dnes jde celkem s jistotou říct, že na platbu školného v tamních školách má naprostá většina tamních obyvatel dost peněz. Nicméně v případě lokalit v Nepálu lze čekat, že se ekonomická síla tamních obyvatel se za 10 let zásadně promění a je dost možné, že budou mít dost peněz na platbu provozních nákladů vlastní soukromé škola a adopce nebude dávat smysl.
V Ideální situaci by se dárci měli zajímat, jestli má adopce v tamní komunitě smysl s ohledem na jejich příjmy. Když se totiž rozdává něco zadarmo, berou to všichni i ti bohatí. Obyvatele rozvojových zemí většinou vůbec nechápou naši realitu a nerozumí naší motivaci proč darujeme adopci na dálku. Rádi a často sklouznou ke zkratce, že na západě máme nekonečně peněz, a proto je rozdáváme.
JAK OBTÍŽNÉ JE ROZLIŠIT KDO JE CHUDÝ
Když jsme začínali s podporou školy ve vesnici v Mulbekh, nemohli dobrovolníci, kteří přišli vyučovat na 14 dnů tamní děti, spát ve škole. Bydleli u rodin dětí, které učili. Tamní rodiny je hezky hostili s motivací, že jim na konci pobytu řeknou, aby přes adopci na dálku platili studium jejich dítěte. V tomto procesu byli úspěšné pouze rodiny, které byli schopné – to znamená bohaté a vzdělané. Chudé rodiny měli doma štěnice, dávali do čaje málo cukru a na konci ze sebe vyklopili jedno anglické slovo „money“. To bylo příliš málo na to, aby to zahřálo západní ego. Když si situaci promítneme z pohledu tamních obyvatel tak z toho vychází obrázek, který si asi nikdo na začátku nepřál. Přijeli zápaďáci a nechali dary pouze u bohatých. Na chudé se všichni vykašlali. Bohužel na vzniklá situaci vinu i nezájem zápaďáků o tamní situaci. Chtěli někoho podporovat, ale vlastně bylo trochu jedno koho. Řešili hlavně vlastní potřebu a měli tendenci si to udělat jednoduché.
Po hlavním městě Ladakhu koluje spoustu historek o zápaďácích, kteří 10 let podporují tamní děti adopcí na dálku a potom se rozhodli se s tamní rodinou sejít. Vyjeli z dvoupokojového bytu v Evropě a v Himálaji je přijala tamní rodina v domě o 30 místnostech a s třemi auty. Nemilé překvapení je zase určitá forma nezájmu ať už od neziskovky, která adopci zajišťuje, popřípadě i dárce, který tamní dítě platí.
I rozumná regulace, kdo je správný adept pro adopci není spásné řešení. V hlavním městě Ladakhu kolují příběhy o tom, jak adopce na dálku sloužila jako komodita, s kterou se kšeftovalo. Například jedna rodina pomohla v kariérním postupu řediteli školy a on jim na oplátku zařídil bezplatné vzdělání přes adopci na dálku. Chudé rodiny se do klientelistického systém prostě nedostali. Při rozhovorech s nimi jde vidět, jak se dodnes cítí ukřivděni, jaký mají nedůvěru v systém, ale i západní dárce.
Pokud zahraniční neziskovka chce sama kontrolovat, která rodina je vhodný adept pro adopci na dálku stává se z adopce tolik populární kvůli organizační jednoduchosti, přesný opak. Do lokality musí jezdit pravidelně a dlouhodobě super kvalifikovaný odborník, který neziskovku stojí mnoho peněz. Například ten odborník by měl dobře umět místní jazyk, protože jinak si není schopen vyslechnout argumenty právě těch nejchudších lidí. I přesto, že my sami, jezdíme do Ladakhu již patnáct let, je pro nás stále velmi obtížné říct, která rodina je bohatá.
Vybírat kdo je správný adept k adopci není jednoduché. Západní dárci se většinou moc nezajímají. Rozhodování v rukou tamních obyvatel jednoduše sklouzne k lokální politice a když se ve věci angažuje sama neziskovka přestává být adopce jednoduchý projekt.
Průběh prázdninového dobrovolnictví v roce 2010
NEKONEČNÉ DOTAZY NÁS ROZČILOVALI, NICMÉNĚ JSTE JEDINÍ, CO SE O NÁS NĚCO DOZVĚDĚLI
Výměna dopisů mezi dítětem a dárcem je na adopci úžasná. Na druhou stranu k hlubšímu vzájemnému poznání většinou zúčastněné nezíská. Dítě napíše dárci většinou něco, co chce dárce slyšet a co jej nevyvede z míry. S formulací dopisů mohou pomáhat i tamní učitelé a tímto se podpora zaběhnutých předsudků ještě prohlubuje. Nicméně podobně plytké jsou i vztahy mezi zástupci organizací. Není mezi nimi diskuse nad tím za co jsou peníze utraceny. Odeslání dopisů je pro všechny rutinní záležitost. Nanejvýše se realizuje se jedno osobní setkání za rok, kde se všichni vyfotí a dají si společně čaj. V té horší variantě mohou být u dárce udržovány jeho předsudky o tom, jak jsou tamní obyvatele skromní, moudří a jak umí vyřešit všechny problémy díky Buddhovu učení, což místo vzájemného porozumění naopak prohlubuje propast mezi dvěma komunitami.
Naopak realizování investiční činnosti, která má navíc nějakou ambici, vyžaduje mnohem bohatší vzájemnou interakci. Pokud mají být dary himálajských patronů použity na stavbu nové školní budovy, která bude solárně vytápěná, je třeba stanovit k čemu budou budova sloužit, jak dlouho se bude stavět, kolik bude stát, jak se specifikuje kvalita provedení prací, kdo budovu postaví, navrhne, kdo bude dohlížet na to, jak se bude stavět atd. Toto všechno obrušuje vzájemné vztahy mnohem intenzivněji a ve výsledku přináší intenzivní vzájemné poznávání.
Například v roce 2010 jsme zjistili, že i když nám škola v Mulbekhu přislíbila solárně vytápěnou školu, na kterou jsme získali dary, ve skutečnosti plánovala postavit úplně obyčejnou školní budovu. Skutečnost, že se dá z výkresů prezentovaných školou zástupcům naší neziskovky vyčíst, jak bude výsledná budova vypadat, bylo pro zástupce školy neplánovaným překvapením.
V napjaté situaci se všem vařili nervy a řediteli Norboovi tehdy ujelo prohlášení, že už se s námi bavili příliš dlouho tak kde jsou ty dary. Diskusi nad výkresy tamní tehdy vnímali jenom jako pozornost, kterou poskytují dárci jako výměnu za jeho dary. Dárci řeknou, co chce slyšet a oni si to nějak postaví po svém. Mulbečané mají samozřejmě pravdu, že darování je často o vzájemné pozornosti, ale tehdejší lekce pro ně byla také ta, že projektová dokumentace je nástrojem, jak se mohou domluvit s dárcem dopředu a předcházet nepříjemným nedorozuměním po postavení budovy.
Zástupci naší neziskovky si byli schopni představit, jak se to celé jeví z pohledu tamní školy. Jednou ročně se totiž ve škole zjevil nějaký zápaďák, který řediteli slíbil že sežene peníze na solárně vytápěnou budovu. Ředitel potom nejméně jeden rok čekal v nejistotě zde zápaďák sliby dodrží – volání nebo vyměňování emailů bylo tehdy velmi komplikované. Postupem přicházel na to, že většina z nich sliby nedodržuje. Že prostě něco slíbí, aby vypadali hezky, ale většina to nedotáhne. Na druhou stranu byl ředitel v každodenním kontaktu s tamní komunitou, která na něj dorážela ať sleví z nějakých ambicí a novou školní budovu postaví úplně nejobyčejněji.
Kladným výsledkem ze spousty zlé krve v průběhu několika let bylo prohlášení ředitele, že díky tomu, že jsme školu několik let otravovali s nějakou projektovou dokumentací tak jsme byli jediní, kdo se mohl dozvědět jaké problémy je skutečně trápí. Že jsme byli jediní, kteří jim měli šanci porozumět. Jejich dosavadní zkušenost totiž byla pouze s plytkými vztahy, kde se dárci uvařil čaj, zahrálo se jeho ego a ten jim na základě toho dal nějaký dar.
Podpora investičních záměrů donutí zástupce institucí si každý rok sednout, zhodnotit co se podařilo a kam budou dále směřovat. Na jednu stranu to vytváří napjaté situace mimo komfortní zónu, ale na druhou stranu to rozkrývá skutečné podstaty věcí a všem zúčastněným to pomáhá se vzájemně inspirovat. Výměna dopisů s adopcí na dálku je milá, ale hlubší porozumění přinést nemusí.
Vizualizace internátu z roku 2012
JAK SE VYPLATILO RIZKOVÁNÍ PŘI ALTERNATIVĚ K BEZPLATNÉMU VZDĚLÁVÁNÍ PRO TAMNÍ DĚTI
S Mulbeckou školou jsme se pokusili vytvořit alternativu pro zajištění bezplatného vzdělávání pro tamní děti. Škola provozuje Benefiční kurz buddhismu a Benefiční tibetskou medicínu, což je cesta do Himálaje pro zápaďáky, díky které se seznámí se základy tamních věd a u toho každý z nich daruje škole patnáct tisíc Kč. Škola po čtyři roky z těchto darů kryla bezplatné vzdělávání pro tamní děti. V tomto systému bylo zajištění bezplatného vzdělávání vyváženo drobnou organizační prací navíc od tamního ředitele. Akce je pro tamní školu velmi štědrá, protože za pár telefonů a emailů k zajištění ubytování, průvodce, lektora a programu je příjem, který může být třeba desetinásobný v porovnání s marží, kterou by si zvala za podobnou práci tamní cestovní kancelář.
Ještě před začátkem realizace benefičních cest Mulbecká škola navrhovala, abychom bezplatné vzdělávání zajistili přes adopci na dálku. Procesy vysvětlené v předchozích odstavcích vedli k tomu, že škola prohlásila, že 70 % dětí je chudých a že potřebuje zahraniční dary. Adopci na dálku jsme odmítli a navrhli jsme škole benefiční kurz buddhismu a medicíny. Na začátku se nevědělo, jak efektivně budou kurzy fungovat, a tak si škola stanovila, že díky kurzům zajistí bezplatné vzdělávání pro 30 % dětí. Bezplatné vzdělávání z kurzů pro zápaďáky škola poskytovala čtyři roky. Potom ředitel školy odmítl bezplatné vzdělávání dále poskytovat. Uvedl příklad rodiny, která prohlašuje že nemá dost peněz na školné, ale jela na zimní dovolenou do Džamú, což si nemůže dovolit ani ředitel sám. Dále uvedl příklad rodiny s podporovaným dítětem, která si nově koupila auto nebo rodiny, která se ani nestará o to, jestli a jak jejich dítě chodí do školy. Od roku 2018 až do současnosti tedy všechny rodiny platí školné.
Zkušenost, která z této situace pro obě strany vznikla byla taková, že pokud bezplatné vzdělávání mělo být přes Adopci na dálku, tj. bez velké práce na straně managementu školy, zdálo se, že je ve vesnici chudý skoro každý. Pokud však bylo bezplatné vzdělávání pro tamní komunitu vyváženo velmi drobnou prací navíc ředitele školy při organizaci kurzu buddhismu a medicíny, nebyl podle ředitele chudý nikdo. Kurzy buddhismu a medicíny nechali rozhodnutí o chudých dětech na ramena tamní komunity a umožnili rozkrýt co a jak se komu vyplatí dělat.
V rozhodování o bezplatném vzdělávání bude hrát i roli, že nejchudší lidé na vesnici asi nebudou ti nejvíce pohodoví. Bezesporu mezi nimi budou i tací, pro které když něco uděláte, tak vám přijdou akorát vynadat. Pokud by bezplatné vzdělávání bylo placeno z kurzů buddhismu i medicíny, tak řediteli se pravděpodobně příčí pro tuto část komunity příčí udělat něco navíc. Bohatá část komunity ve vesnici v Mulbekhu opakovaně kontroluje, jestli ti chudí nedostávají nějakou výhodu na úkor těch bohatých. Konkrétně se starají o to, aby nedocházelo k tomu, že bohatí budou platit školné a chudí budou chodit do školy zadarmo. Když by školné platil někdo za zahraničí, třeba přes adopci na dálku, tak by to bohaté části komunity nevadilo. I s ohledem na primitivní účetně – manažersko účetní obhajobu tohoto přístupu od tamní komunity, si situaci vysvětlujeme tak, že mezi bohatými a chudými je v tamní komunitě významná nevraživost, která je plošná systematická a možná i organizovaná. Na druhou stranu je to stále naše domněnka, protože se tyto informace v tamní komunitě upřímně a na rovinu nedozvíte. A možná asi znáte ve vaší evropské vesnici někoho, kdo všem hází klacky pod nohy a teď si představte, že byste mu měli něco darovat. Ne že by šlo až tak o peníze, ale dobrý záměr může shodit třeba skutečnost, že obdarovaný bude chápat vaše jednání jako slabost, popřípadě že z jeho výhružek máte strach a že by třeba měl s těmi naschvály přidat, aby z vás vyrazil více peněz pro sebe.
Naprostá většina tamních obyvatel je názoru, že na západě mají nekonečně peněz, když mají peníze na darování. I přesto, že Ředitel školy v Mulbekhu Norboo, nahlédl mnohem hlouběji do fungování naší neziskovky, než je tamní průměr, byla pro ředitele práce s darem z kurzů medicíny i buddhismu důležitým nástrojem pro formování názoru o hodnotě peněz u nás a v Indii. Řediteli přišlo, že je dar z kurzů buddhismu a medicíny příliš malý za jeho týden práce navíc a zástupcům naší neziskovky naopak přišlo, že je dar extrémně velký na základě množství práce na straně školy. Na výměně spousty názorů ohledně naložení s darem si mohl ředitel školy zažít jakou mají hodnotu peníze, které se naší neziskovce daří získat.
To, že se zápaďákům daří rozkrývat poměry v tamní buddhistické komunitě, s poznatky následně disponují a dělají si na věci názor, vždy budí u tamní komunity zlou krev. Představy o hodnocení od ostatních a obavy o vlastní selhání u nich vyvolává velké emoce. Zkušenosti z různých situací nejsou do dneška ani správně pojmenované natož tak, aby byly zpracované. Do dneška není zcela jasné, jak to celé vyústí. Nicméně pokud by škole zůstalo například větší sebevědomí v nakládání s penězi nebo zkušenost že správně investované peníze udělá mnoho dalších byl by to bombastický výsledek. Bezpochyby se tamní škola v tomto ohledu o velký kus posunula. Adopce na dálku může vést instituci k přesnému opaku – úplnému zakrnění finanční gramotnosti. Pokus o alternativní přístup k bezplatnému vzdělávání dětí odstartoval velmi komplexní vztahy mezi zástupci neziskovek a velkou výměnu informací mezi všemi zúčastněnými. Adopce na dálku by nikoho nenutila k obrušování vzájemných hran a ani jedna strana by se o sobě toho tolik nedozvěděla. Využití darů poskytnuté pro adopci si každý dárce umí dobře představit. Je to jednoduché a tím pádem to nebudí pochybnosti. V případě kurzů buddhismu a medicíny jsou dary himálajských patronů vynaloženy na to, aby se podařilo udržet jejich počáteční myšlenku vést školu k větší finanční gramotnosti. Náklady na udržení myšlenky se mohou velmi měnit – jeden rok to bude spoustu hodin nějakého odborníka a další rok nemusí mít koordinace žádné náklady. V porovnání s adopcí je to už značně nejednoznačné a obtížně komunikovatelné. Dále je v porovnání s Adopcí je proces sociálního podnikání tamní školy riskantní. Je možné že v průběhu procesu některé chudé rodiny skutečně přestanou mít možnost do školy chodit.
Pokud by však celý proces vyústil v to, že se podaří zlepšit finanční gramotnost tamní školy, že si škola najde nějaký způsob, jak vybírat poplatky od bohatých rodin a zároveň bude určitě části zajištovat bezplatné vzdělávání a zůstane z provozního hlediska nezávislá na západní podpoře bude to zcela úžasný výsledek vzájemných vztahů.
Kurz buddhismu v roce 2015
DĚKUJEME ŽE JSTE PATRONI
Adopce na dálku udělala mnohem dobrých skutků a jsou situace a momenty kdy dává pořád smysl. Doufáme, že se nám článkem podařilo nastínit kde jsou hranice a přiblížit něco nového. Himálajské patronství je o odvaze dělat věci nově a moderně. Děkujeme, že jste se s naší neziskovkou vypravili na společné dobrodružství. Moc si přejeme, aby vás to s námi bavilo. Doufám, že i přes množství vln, které provází naše dobrodružství si s chutí všimneme podobně hřejivých prohlášení „jsme jediní kteří mohli tamní porozumět“. Věříme, že to za všechny naše dary skutečně stálo.
Comentários