Milí patroni a podporovatelé, tento newsletter bude malinko jiný než obvykle, protože má jiného autora. Jsem Štěpánka Cimlová a do Mulbekhu jsem se letos vrátila po 12 letech. V roce 2012 jsem tu strávila 3 měsíce jako akademická dobrovolnice, letos jsem přijela jako influencerka, dokumentující celou činnost neziskovky, tedy i nové školy v indickém Spiti a nepálském Ghami. Po týdnech na školách, ve kterých se spolupráce teprve rozjíždí, tedy přijíždím do Mulbekhu, kde již 16 let běží, a přirozeně tak vyhodnocuji a srovnávám. Pojďte si přečíst, co jsem zjistila, ale nejdřív si projděme, na čem se pracovalo letos.
NA ČEM LETOS PRACOVALI PRÁZDNINOVÍ DOBROVOLNÍCI?
Je hezké pozorovat, jak každý rok vyjede do Mulbekhu zase nová parta jedinečných lidí a zaseje zase nové semínko poznání. Každý z nich je naprosto unikátní jak profesně, tak osobnostně a všichni společně se tak skládají jako puzzle a zkvalitňují vzdělání místních dětí. Letos vyjelo do Mulbekhu 19 dobrovolníků a realizovali tyto projekty:
Veterán Vašek strávil v Mulbekhu již šestou sezonu. Letos učil opět 3D tisk a pochvaloval si, že s některými šikovnými studenty měl už na co navázat. Jeho žáci dostali za úkol vymyslet koncept školy a vytvořit její fyzický model právě s využitím 3D tisku a dalších materiálů. Výsledky prezentovali před ředitelem školy, dobrovolníky a architektkou. Porota studenty vůbec nešetřila a kladla zvídavé a praktické otázky. Všechny týmy však ve zkoušce obstály a prezentace byly od ředitele Norbua velmi kladně hodnoceny.
Matěj a Janča měli ambiciózní plán postavit s dětmi takzvanou mlžnou komoru, která umožňuje detekovat radioaktivní částice ve vzduchu. Děti se tak při stavbě speciální krabičky z plexiskla naučily pájet, zapojovat LED pásek a spoustu dalších užitečných dovedností. Závěrečný test proběhl úspěšně, nicméně ne ve škole, ale ve vesnici v místním obchodě, což bylo jediné místo, kde měli mrazák. Chladící těleso mlžné komory totiž v horkém ladackém vzduchu nedosáhlo správné teploty. V jednu chvíli jste tedy „u Chamby“ v sámošce mohli vidět hordu dětí a dva dobrovolníky, jak s rychlovarnou konvicí, svítící krabičkou a pytlíkem radioaktivního materiálu realizují experiment, zatímco si kolemjdoucí kupují chipsy a žvýkačky.
Simona a Honza B. měli každý k dispozici laboratoř, kde s dětmi prováděli různé chemické experimenty, z nichž některé byly hezky barevné, jiné smradlavé a některé dokonce výbušné. Všechny reprezentovaly vždy nějaký základní chemický jev, vlastnost určité látky nebo prudkost reakce. Děti se učily samy provádět pokusy, odhadovat a zaznamenávat výsledky, vyvozovat závěry a přitom bezpečně a pečlivě zacházet s laboratorním vybavením a sklem.
Anežka a Honza V. probrali téma vesmíru od fungování sluneční soustavy přes různé druhy vesmírných těles a záření až po praktické pozorování noční oblohy s pomocí Honzova supersilného laseru, který dosvítil až na protější kopce.
Tereza s dcerou Žofkou měli velmi důležité téma klimatické změny a vlivu člověka na planetu, kterým děti prakticky a hravě provedly.
Honza Č. se věnoval vodě. Nechal děti například prakticky zjišťovat a počítat, kolik vody spotřebují obyvatelé Mulbekhu oproti obyvatelům Evropy. Na základě zjištěných čísel potom děti navrhovaly, jakým způsobem vodu například dodávat a distribuovat do domácností.
Janča B. vedla propracovaný kurz měkkých dovedností zaměřený na schopnost prezentace a podávání zpětné vazby. Rozebírala s dětmi proslovy slavných světových řečníků jako Steve Jobs i místních osobností, analyzovala s dětmi jak obsah projevu, tak jeho kvalitu a řeč těla, trpělivě a laskavě učila děti tvořit a formulovat vlastní názor. Ačkoliv měla po prvním dnu vážné pochybnosti, jestli děti vůbec pochopily smysl toho, co se jim snaží sdělit, ke konci pobytu patřila k možná nejnadšenějším dobrovolníkům.
Kdo byl naopak nadšený od samého začátku byly naše energické prvostupňové učitelky Alča, Zuzka, Bára a Simča. Měly pro malé děti připravený pestrý program plný her a aktivit zaměřený na lidské tělo (Alča a Zuzka) a matematiku (Bára a Simča).
Stavař Martin měl před sebou úkol postavit pergolu před jednou z budov školy, aby se v zimě omezilo množství sněhu před vchodem. Úkolu se ujal energicky ve spolupráci s najatými nepálskými dělníky, se kterými si brzo vytvořil moc hezký parťácký vztah. Společně využili částečně vybavenou dílnu školy, chybějící nářadí nahradili nebo obešli, a i přes nehodu při přepravě materiálu, kdy se jim náklad dřeva a plechu vysypal na silnici mezi Kargilem a Mulbekhem, vytvořili funkční, užitečnou, a dokonce i skoro rovnou konstrukci. Slavnostního obřadu otevření pergoly s přestřižením pásky a pudžou se zúčastnila celá škola.
Energický sportovec Roman vedl tělocvik. Největší úspěch měly různé kreativní pohybové hry, z nichž ta nejoblíbenější se jmenovala Trhání zubů. Děti měly za úkol lehnout na zem do kroužku a lokty se pevně spojit. Následně byl zvolen zubař, který je začal za nohy tahat z kroužku ven. Řev, který následoval byl vždy ohlušující, vždy se někdo lehce zranil a lehce si pobrečel, nicméně pokaždé chtěli hru znovu opakovat. Na závěrečném představení před rodiči a komunitou se Romanovi žáci blýskli efektní lidskou pyramidou.
SÉRIE VIDEÍ OD ŠTEKÁNKA THE UČITELKA Z CELÉHO POBYTU
CO „ZA NÁS“ NEBYLO?
V roce 2012 bylo mým úkolem zavést v Mulbekhu elektronický účetní systém tak, aby škola byla schopna vydat roční účetní závěrku. Ambiciózní cíl se však velmi brzy zredukoval na zaučování jednoho pana účetního v práci s Excelem, na počítači, který jsme seskládali z asi 10 jiných počítačů, aby vůbec nějak fungoval. Pan Tundup, těsně před důchodem, pak každý den zhruba hodinu pod mým dohledem přepisoval do vytvořené tabulky všechny účty, které měl uskladněné a roztříděné v pytlících od bonbónů. Výsledek mého úsilí byl takový, že se usoudilo, že vedení elektronického účetnictví přímo školou je slepá ulička a je třeba najmout externí firmu, což se, pokud vím, tak nějak podařilo.
Když jsem tedy letos vešla do nové budovy a viděla IT učebnu plnou funkčních, a hlavně využívaných počítačů, musela jsem se nostalgicky pousmát. O laboratořích ani nemluvě. Nová je samozřejmě i budova internátu, nyní ubytovny, která se v roce 2012 teprve začínala stavět. Pokaždé si vzpomenu na dobrovolníka Michala, který při stavbě základů naučil své nepálské kolegy pokřikovat „To je zevl, co?“. Zevl nezevl, základy evidentně postavili solidní, budova se minimálně nenaklání jako šikmá věž v Pize.
Že bude někdy v Mulbekhu sprcha nebo splachovací záchod, jsem si tehdy nedokázala vůbec představit, nicméně tam také stojí. Stavební úpravy jsou však nakonec celkem nepřekvapivá, zřejmá věc. Víme, že probíhají, vidíme projekty, fotky, takže když pak stojíte před výsledkem, žádná výrazná katarze neprobíhá. Daleko zajímavější mi připadají proměny lidí.
Fotky z Mulbekhu před dvanácti lety, která udělala tehdy Štěpánka
PROMĚNY LIDÍ
Většina učitelek, které na škole momentálně učí, nastoupily do školy později, ale dvě učitelky, Reena a Poonam působí na škole již 14 let, takže si je pamatuji i z předešlé návštěvy. Reena je navíc stejně stará jako já, takže obě jsme se před 12 lety setkaly jako veselé, trochu bláznivé studentky, a nyní se setkaly jako sebevědomé, vyzrálé profesionálky. Tedy částečně. Tedy Reena.
Tehdy tichá a nenápadná Poonam také vyrostla v empatickou ženu, která na sobě pracuje, a ví, co chce.
Zajímavá pro mě byla proměna zástupce ředitele Chamby, který před 12 lety prostě vykonával svoji práci zdánlivě bez většího nasazení a nyní vyrostl v aktivního organizátora a propagátora všeho ladackého. Byl koordinátorem dobrovolnictví na straně školy a zajistil dobrovolníkům jak hladký průběh jejich činnosti ve škole, tak velmi pestrý a obohacující volnočasový program. Bral nás na výlety do města i do hor, v odlehlé vesničce Sapi nám nadšeně připravoval a předváděl typické ladacké pokrmy. Se všemi se nadšeně družil a snažil se, aby se pobyt všem líbil.
Ředitele školy Norbua jsem poznala jako obrovského vizionáře, který do své práce silně promítá i vlastní osobní příběh, kdy jako malý musel kvůli vzdělání brzy odejít z domova daleko do nížinné Indie, a jeho cílem bylo, aby děti z Mulbekhu nic takového absolvovat nemusely. Do spolupráce s Čechy byl tak velmi nadšený, plný elánu a vizí. V průběhu let jsem zpovzdálí pozorovala pomalý úbytek energie, který vygradoval až Norbuovou účastí v lokální politice, která ho z mého pohledu stála hodně energie, a pak možná ve škole chyběla. Nyní se však zdá, jako by se mu nadšení pomalu vracelo. Velmi hezky ve svém závěrečném proslovu mluvil o tom, jak je rád, že se mulbecký projekt rozvoje školy rozšiřuje i do Spiti a Ghami, a že tak mulbecká škola zprostředkovaně pomáhá i ostatním školám.
Moc mě letos potěšilo zapojení absolventů školy, kteří nám stejně jako Chamba byli průvodci v téměř každé volné chvíli. Když jsem v Mulbekhu byla posledně, tato tradice neexistovala. Je hezké pozorovat, že škola za tu dobu vytvořila evidentně silnou komunitu lidí, kteří se do ní rádi vracejí a dle vlastních slov se jí (a dobrovolnickému programu) snaží splatit to, co jim dala do života.
DĚKUJEME VŠEM, KTEŘÍ PODPOŘILI PRÁZDNINOVÉ DOBROVOLNICTVÍ TENTO ROK
Mixit – darování svačinek pro všechny dobrovolníky a darování surovin pro výuku cukrářství ve Spiti
ThunderOptic – darování spektrometru pro výuku science v Mulbekhu
Kytary.cz – darování digitálního piana Rolland FP10 a klasické akustické kytary pro výuku hudby v Mulbekhu
Albi – darování deskových her pro výuku psychologie ve Spiti
Helago – darování modelu lidského těla pro výuku o lidském těle v Ghami
Beleduc – darování puzzle lidského těla pro výuku o lidském těle v Ghami
Merkur – darování dvou stavebnic pro výuku Science v Ghami
Dalibor Krch – darování kreseb pro dobrovolnická trička do Spiti
Masoprofit – darování nádobí pro výuku MasterChef v Ghami
Jimmi print – značná sleva na dobrovolnická trička
Štěpánce Cimlové za úžasnou propagaci na sociálních sítích
Šárce Bejdové za nádherné fotografie z Ghami
Comments